Španělský deník 2005

Středa 13, 7.2005 - Odjezd

Je přesně 17:28 a vyrážíme od stadionu Sparty v Praze. Již odpoledne vypůjčil Jirka v Plzni našeho Peugeota a naložil mě a další věci v Neratovicích. V Praze pak přistupují i ostatní a konečně se vydáváme na cestu. Cesta je daná klasicky. Musíme se napojit na D5 směrem na Plzeň. Za ní stavíme na první benzínce, kde poprvé a rozhodně ne naposledy tankujeme. Hranice je naprosto v pohodě průjezdná a i když Němci svoji dálnici na českou hranici ještě nedostavili, před devátou již večeříme na dálničním odpočívadle před Norimberkem. Už zde rozjíždíme tradiční hry s míčem. Bez Petra dokážeme udělat 7 hlaviček. Rychle se stmívá a tak se ponořujeme za zvuku Cimrmanova Záskoku do noci německých dálnic. Klasicky kolem Norimberku, Heillbronnu a Karlsruhe směrem na Francii. Na dálničním odpočívadle pak zase zkoušíme Hakisak.

Čtvrtek, 14.7.2005 - Avignon a Carcassonne

Na hranici s Francií dorážíme ve 2:45 a kousek za Mulhouse tankujeme a rozběháváme počínající trombózu. Dosud řídil Jirka a teď začíná Marcel. Chceme se dostat až do Avignonu, ale Francie je děsně velká. Protože nad ránem spím, budím se za světla u Dijonu. Je ale hrozná zima. Velmi rychle se ale otepluje. Nepříjemné placení peágí je ale nutností. Dálníčním obchvatem děláme Lyon. Je to ale dost nuda. Dálnice je nová, rovná a celá oplocená. Proto to vůbec neutíká. Udržujeme kvůli spotřebě konstantní rychlost 110 km za hodinu. Za Vienne snídáme na velkém parkovišti plném Francouzů a tureckých záchodů. V 11 dopoledne jsme už v Avignonu. Už jsem zde byl v roce 1995, tak se snažím všechny navigovat. Nejprve prokličkujeme centrum a pak parkujeme na břehu Rhony. Slavný nedostavěný most nevypadá nijak vábně, navíc se na něj platí vstupné 4 Euro. S díky neplatíme a nejdeme ani do Papežského paláce, kde naopak požadují 9 Euro. Přeplněné centrum tak alespoň procházíme. Vedro se ale zvětšuje a tak navrhuji mimo původní plán navštívit Pont du Gard. Ten je 30 km za Avignonem. Od roku 1995, kdy jsem zde byl, se ale celý římský akvadukt strašně zkomercionizoval. Velké parkoviště a restaurace tu tehdy nebyly. Navíc se jíž nesmí procházet chodba na vrcholu akvaduktu. Prohlížíme si tedy celý most z vyhlídky a pak se vrháme do krásně osvěžujících vod řeky Gardon přímo pod mostem. Parkoviště stojí 5 Euro. Na výjezdu z Remoulins kupujeme nanuky, v Nimes benzín a za městem obědváme ve 4 odpoledne na dálničním odpočívalde. Cikády. Pak se přesouváme do Carcassonne, kde leží zachovalé středověké město. Přes Montpellier, Béziers a Narbonne tam dorážíme v 7 večer. Je tu ale naprosto přelidněno. Zrovna se koná nějaký festival s ohňostrojem a tisíce lidí jsou tu navíc. Proto nelze v centru naprosto zaparkovat. Místo pro náš Peugeot nacházíme až daleko za centrem u vodního kanálu, dobré 3 km od hradu. Tisíce turistů zpomalují naše přibližování. Jirka si tu v Carcassonne chce zahrát Carcassonne, ale jsme nějak unaveni a tak nejdeme. Před desátou vyjíždíme z města a hledáme místo na spaní. Směrem na Foix ale jedeme až do tmy a stejně pořád nic. Přes Montréal a Fanjeaux. Až za ním je malé silniční parkoviště. Již za tmy stavíme stany a vaříme fazole. A jdeme zaslouženě spáti.

Pátek, 15.7.2005 - Andorra

Celou noc nás ale budí světla projíždějících aut a troubící kamióny. Z parkoviště odjíždíme po deváté hodině a míříme do Pyrenejí. Přes Mirepaux a Foix dorážíme do Tarasconu, kde nakupujeme pár potravin. Cesta do Andorry ale houstne, zítra tudy pojede Tour de France. Brutální zácpa je hlavně před Ax-le Thermes. Serpentiny do Andorry jsou již ale průjezdnější. V Andoře nejsou spotřební daně na alkohol, cigarety a benzín a proto jsou tu tyto položky strašně levné. A proto je Andorra centrem nákupů a benzínek ( například ve Francii stojí litr nafty 1 - 1.114 Euro za litr, v Andoře 0,804 Euro a ve Španělsku 0,9 - 0,95 Euro ). Na vrcholku obědváme. Je tu příjemných 19 ^o C. Přes Soldeu a Les Escaldes, moderní zimní střediska sjíždíme do hlavního města, Andorry la Velly. Parkujeme u nákupního centra Hiper Andorra, marketu plného levného alkoholu. Jirka kupuje Malibu a Pastis. Andorra je ale zvláštní. Stovky obchůdků, ale jen alkohol, cigarety, dvd, parfumerie. A žádné knihkupectví. Chci si totiž koupit atlas, ale neuspěji. Nakupujeme opět nanuky a colu a v půl páté odjíždíme. Na konci Andorry ještě kupujeme levný benzín. Mimochodem, Andorra má 70.000 obyvatel a my napočítali 25 benzínek jen u hlavní silnice. Na hranici do Španělska je sice kolona, ale kontrola neprobíhá. A jsme ve Španělsku. Přes Seu de Urgel míříme do Sortu a dále do vnitrozemí Katalánska. Hledáme místo na spaní. V kaňonu nacházíme krásné parkoviště u řeky. Koupeme se, ale voda je studená a prudká. Navíc nám nějací na první pohled slušně vypadající Španělé kradou 2 plechovky Gambrinusu, které jsme si tam dali chladit. Naštěstí ale máme alkohol a Andorry. Pastis se ale pít nedá, chutná totiž jako pendrek. K večeři máme bramborovou kaši a lanchmeat. Brutálně dělám všechny v pokeru. Za tmy se jdeme s Jirkou a Špáčou projít do kaňonu. Stany nestavíme, spíme pod širákem na trávníku.

Sobota, 16.7,2005 - Pyreneje

Spíme pod širákem, ale budí nás studený vítr. Termika. Jirka a Špáča nadávají, že vstáváme brzo a nenecháme je spát. A to už je 8. Po snídani se přisouváme k národnímu parku Aigüestortes v údolí řeky Boi. Jedeme tam přes la Pobla de Ségur a el Pont de Suert, kde nakupujeme. Silnička šplhá katalánskými údolíčky plnými malebných vesnic na kopci. Dojíždíme až na konec silnice na parkoviště pod přehradou nad vesnicí Caldes de Boi. Jdeme na dva dny do hor, proto balíme stany a spacáky a jídlo do batohů a zbytek necháváme v autě na parkovišti. Cesta si to míří podle krásně čisté přehrady k vodopádu, kde obědváme. Nikam nespěcháme. Pak se pořád stoupá po kamenech vzhůru. V Pyrenejích nejsou značené cesty jako u nás. V podstatě velice členitém terénu jsou jen zbudovány jakési hromádky kamenů. Od jedné je vždy vidět na druhou a vy se jen vyberete, kudy po kamenech půjdete. Za prvním ledovcovým jezerem se nachází 1. horská chata. My ale stoupáme stále dál kolem několika jezer až do průsmyku. Za ním ostře klesáme k dalšímu jezeru, kde stavíme tábor. Voda je ale ukrutně studená. Přímo ledová. Po cestě je všude několik potoků, ze kterých lze bez problémů pít vynikající vodu. Zajímavostí je také neskutečně pichlavá tráva, na které se nedá sedět. Vaříme těstoviny a když jsme zapomněli sůl, jíme. Spát jdeme po setmění. Jsme ve výšce 2.300 metrů a je docela zima. V noci je děsný vítr, doslova nám prolamuje stany, ale ty vydrží.

Neděle, 17.7.2005

Ráno už je ale bezvětří. Moc nesnídáme a pokračujeme. Sestupujeme k jezeru s další chatou, od kterého už pořád jen stoupáme zpátky na hřeben. V půli cesty se nachází překrásné a největší jezero Lac de Mar, kde dokonce kousek musíme brodit. Po obědě na tomto krásném místě začínáme stoupat do průsmyku. Cesta nahoru trvá 2 hodiny a dá doopravdy zabrat. Často se musí jít po sněhových plotnách, na konci je dokonce potřeba vyšplhat suťovým polem. Cesta neexistuje, kameny se drolí pod rukama, člověk udělá jeden krok nahoru, ale dva sjede zpátky dolů. Uvolňuji dva velké kameny, které sjíždí dolů do údolí. Proto udržujeme rozestupy. Poslední doráží Petr s Janou, která to dokonce vyšla jen v sandálech. Průsmyk leží ve výšce 2.700 metrů nad mořem. Ale sousední třítisícová hora je již nedostupná. Moc skal. Teď musíme dolů. Sestupy jsou v horách všeobecně mnohem těžší než výstupy. Trpí hlavně kolena. Sklon svahu je snad 50% . I když mám dobré boty, na suti mi ujíždí nohy, nabírám rychlost a po několika metrech polopádu válím chvilku sudy a zastavuju se až o kameny. Špáča se směje, ale já mám dost. Zvedám se a zjišťuji, že nic zlomeného nemám. Jen celou pravou stranu, ruku i nohu, mám sedřenou do krve. A bolí mě levé rameno, klíční kost snad ale zlomená není. Nahoru jdoucí Španělé se nestačí divit. Mám dost, ale vím, že dolů do údolí se musím dostat sám. Klesání je ale strašně dlouhé. Několikrát je nutno přejít dlouhé pláně sněhu. Zde se ještě snad metr propadám. Pár brodů před potok, špatně vyšlapaná cesta a travers jednoho vodopádu. Rameno mě děsně bolí, ještě, že mi Špáča vezme baťoh. Nakonec dorážíme k našemu vodopádu, kde se volně pasou drzí koně a 1 ovce. V potoku si omývám rány. Petr a Jana čili Mláděny dorážejí hodně pozdě. Mají ale klíč od auta. K němu je to ještě asi 3/4 hodiny. Rychle se naložíme a míříme do vnitrozemí dát se do pořádku někam do kempu. Úplně nádherná je silnice z El Pont de Suert do Tolvy. Celou dobu kopíruje přehradu a ukázková je především sestava 9 tunelů hned za sebou. To už ale nejsme v Katalánsku, nýbrž v Aragónii, která je o poznání sušší. V Benabarre vidíme značku kempu, dohromady nás stojí 30 Euro a tak se ubytováváme. Je velmi pěkný se slušnými sprchami i záchody. Patří k němu ještě umělé hřiště na fotbal a krásný bazén. Zkouším s klukama hrát, ale vše mě bolí a tak nemůžu moc běhat. K večeři máme fazole a večer jdeme do baru na džbánek Sangrie. Pro 4 lidi ale stojí 12 Euro. To je dost. Moc se nevyspím, rameno mě strašně bolí.

Pondělí, 18.7.2005

Odjezd máme naplánován až na 1/2 12. Proto se jdu ráno projít do městečka Benabarre, kde je krásný hrad neboli Castillo. Opět hrajeme fotbal a koupeme se v bazénu. Odjíždíme směrem na Huescu. To je město v naprosto nejošklivější krajině, co jsme viděli. Řídce zalidněné Aragónsko tvoří něco mezi savanou a polopouští. Barva převládá žlutá a světle hnědá. V Huesce nakupujeme v Sabecu a bereme benzín. Směřujeme dál na západ k hradu Castillo del Loarre. V pondělí má ale zavřeno. A tak se pod ním alespoň naobědváme, prohlédnem si hradby a fotíme krajinu této zvláštní země. Musíme zpět do Huescy, protože naším dalším cílem je Zaragoza. Zde hodláme zhlédnout palác s arabskými prvky, prý nejvíce na severu Španělska. Po dlouhém hledání místa na parkování zjišťujeme, že palác je kompletně nově postaven. Vstup je 3 Eura a mě osobně spíše připomíná kulturní dům s výstavkou. Uvnitř prostě nic není. Ale zasedá tam aragónský parlament. Ze Zaragozy vyjíždíme směrem na západ. Je to naprosto bezútěšná krajina. Bez lesů. Jedeme přes Alagón, Borju, Tarazonu směrem do Kastílie. Za Soriou začíná hezčí krajina, lesnatá plná borovic a dubů. Hledáme plácek na spaní. V jednom lesíku sjíždíme na cestu a když už stavíme stany a Jirka krájí cibuli na kaši, přijíždí mladý strážce parku a vyhazuje nás. Je přitom ale strašně hodný a laskavý.......Pokutu nám ale nedá, i když ve Španělsku zuří požáry. Pokračujeme teda dál a nakonec končíme v kempu v městě Navaleno. Kemp je v lese, platí se i parcela. K večeři si ale kaši dáme, tu nám nikdo nezakáže.

Úterý, 19.7.2005

Po snídani míříme k národnímu parku Rio Lobos. Z hlavní silnice na Burgos sjíždíme ve vesnici San Leonardo de Yagüle a po 18 km směrem na jih dorážíme na parkoviště. Nic se neplatí. Lobos je v podstatě vyschlá řeka v hlubokém zarostlém kaňonu. Jdeme asi 2 km ke kostelíku a jeskyni, která je sice pěkná, ale v její závěrečné fázi bylo založeno neoficiální sociální zařízení. Ale bez varování. Národní park je ornitologická rezervace, kde lze pozorovat orli. Mě ale dost bolí rameno, tak se vracím. Společně s Jirkou a Špáčou ale čekáme přes hodinu u auta, neboť Mláděny a Lenka se zakoukali do orlů. A protože mají klíč, tak lamentujeme. Pokračujeme dále na Burgos, bývalé hlavní město Kastílie. Nakupujeme v Hiper Coru, kde také na parkingu obědváme. Ve městě je krásná katedrála, otevírá po siestě ve 4 hodiny. Dovnitř ale nejdu, chtějí sice jen 3 Eura, ale mě se líbí z venku. Burgos má pěkné centrum a není tak přeplněn jako jiná města. Má ale zvláštní dopravní značení. Už jsme venku, přesto nás od Carrefouru, kde tankujeme vrací okruh zpátky do centra. Ale nakonec jsme venku a pokračujeme dále na západ. Dálnice na León ale moc neubíhá. Krajina je hodně jednotvárná. Za Leónem pokračujeme na Astorgu a hledáme plácek na spaní. Evergreen. Míjíme několik nepoužitelných parkovišť a projíždíme zvláštní krajinou. V členitém terénu se vedle dálníce nachází rychlá silnice. Všude plno tunelů a mostu. Projíždíme i Ponferradu a za ní pokračujeme k dalšímu národními parku zvanému Španělský Utah. Veškerá parkoviště jsou ale plná toaletních papírů a příslušných šrapnelů, jsou teda ke spaní naprosto nepoužitelná. Nakonec dojíždíme až na konec silnice, kde přespíme na parkovišti. Už je tma, tak tam dáváme fazole, a jdeme se podívat na vyhlídku. Není tam ale nic vidět, Lenka a Mláděny spí na vyhlídce, já se Špáčou v autě a Jirka na štěrku vedle.

Středa, 20.7.2005

Nespí se mi v autě moc dobře. Budím se ve 3/4 na sedm a ještě není světlo. Inu, už jsme moc na západě. Vyrážím zhlédnout východ Slunce na skály. Po cestě k vyhlídce ale něco zachrastí v trnitých křovinách a 10 metrů přede mnou se zjeví velký šedý kanec. Pohlédne na mě, já se zastavím a on rychle odběhne do křovisek. Mám dost. Mláděny na vyhlídce už vstávají a čekají na východ Slunce. Označení Španělský Utah je pro toto místo velmi příhodné, růžová skaliska osvícená raním Sluncem opravdu připomínají Ameriku. Odjíždíme do Galícije. Po cestě z vyhlídku si všímáme chudoby zdejších vesnic a dokonce to tady vypadá jako v Rumunsku. Silnice do Galícije je už ale zase moderní. Po cestě nám hraje Cimrmanova Švestka. Míjíme Ourense ( Orense ) a blížíme se k třetímu nejposvátnějšímu městu světa, Santiagu de Compostela. Poutníci k němu musí vykonat různě dlouhou cestu pěšky, my si do něj pěkně dojedeme naším Peugeotem. Parkujeme v moderní čtvrti u komerčního centra, kde nakupujeme a obědváme. Do centra je to ale ještě daleko. Jdeme ale pěšky. Stavuji se v internetové kavárně, kde za 1/2 hodiny chtějí 0,50 Euro. Centrum je pěkné, barokní a připomíná Prahu. Dávám si pozor na kapsáře, průvodce po Španělsku před nimi varuje. Centrem středu města je barokní katedrála. Nikoli gotická jako všude. Je ale děsné vedro, teploměr ve stínu ukazuje 38 ⁰ C. Zpátky trošku ztrácím orientaci a bloudím v nové zástavbě. Je hrozné vedro a mám ničivou žízeň. Oproti smluvené 5 hodině se Mláděny s Lenkou a Jirkou vrací až před půl šestou. Za pět minut dvanáct před mou smrtí žízní. Všichni jsme motivováni mořem. Je to k němu 30 kilometrů. Zácpa ( dopravní ) nám ale nedovolí spatřit ho dříve, než za 1/2 hodiny. Jsme v Noie, přístavu na jednom ze zálivu, zde zvaných rios. Koupáme se, ale jen chvíli. Naším definitivním cílem je nejzápadnější bod Španělska, Finisterre, neboli konec světa. 60 kilometrů se ale jede strašně dlouho, všechny zálivy se musí objet. Navíc je odliv, a tak má pobřeží plné lodí na suchu zvláštní scenérii. Na konec světa dorážíme po 9, fotíme se u majáku a nacházíme plácek na skalisku nad mořem přímo před pustým Atlantikem. K večeři máme těstoviny. Mám ale trochu zvláštní pocit, děsí mě ta skála pod našimi stany.

Čtvrtek, 21.7.2005

Spíme dlouho, budíme se po deváté. Je krásně, ale na západě nad mořem se zvedá mlha. Je hrozně rychlá a blíží se k nám. Doslova během několika minut je tu a nevidíme na 10 metrů. Maják, který celou noc svítil, teď začíná zlověstně troubit. Zvláštní pocit. Na konci světa v mlze při tomto děsivém zvuku. Balíme se a odjíždíme. Pár kilometrů za obcí Fisterra je ale už krásně. Vybral jsem obec Malpica, kde jsme se rozhodli koupat a vyzkoušet místní vyhlášenou galicijskou kuchyni. Malpica je nedaleko, pláž má krásné vlny a tak hurá do vln. Po chvilce dovádění ve vlnách nás ale s pískotem vyhání oranžový plavčík a anglicky ?? mele něco o nebezpečí vln ( today it´s dangerous ). Je to lament. Jirka se oddává Brendy z Andorry a je to na něm znát. Na pláži hrajeme krásně fotbal a hrajeme karty. Po poledni se vydáváme hledat restaurant a v malebných uličkách městečka na skalnatém ostrohu nakonec vybíráme San Antonio Restaurant. Bohužel španělsky psaný jídelní lístek nám nic neříká a tak každý vybírá na náhodu. Já mám marbelu, což je hejk, ostatní dávají tapas nebo rybu a Špáča dostává marinované škeble. Celková útrata je lidová.....83 Euro. Přesto jsme si celkem pochutnali. Dnešní oddychový den jsme se rozhodli strávit vyloženě plážově. Pokračujeme po pobřeží dál na východ. Objíždíme A Coruňu ( známější La Coruňu ) a přes Bezantos a Ferrol dojíždíme do přímořského letoviska Vivaldiňo. První kemp je drahý, druhý ale jde, Opět za 30 Euro celkem. Okamžitě ale prcháme na krásnou pláž s velkými vlnami, ale fakt studenou vodou. Místní Španělé se nekoupou. Opět fotbal na pláži. Večer máme v kempu bramborovou kaši s párkem a krásný veget. Teplá voda ve sprchách stojí 0,60 Euro a teče 4 minuty. Opět a naposledy spím v autě.

Pátek, 22.7.2005

Budím se jako první. Rameno se mi vybarvilo se všech barev a hlavně v noci hrozně bolí. Vydávám se městečka Vivaldiňa koupit chleba, ale bez úspěchu. Po snídani se jdeme koupat na pláž a opět nepohrdáme plážovým fotbálkem. Opět se nikdo kromě nás nekoupe. V 11 odjíždíme směrem na pohoří Picos de Europa. Nakupujeme ve Viveiru a obědváme na parkovišti u pláže za Fox. Pěkná pobřežní silnice nás před Ribadeo ( nafta v Eroski ) zavádí do dalšího regionu, Asturie. Míjíme Avilés a dorážíme do Ovieda. Nad městem stojí dva předrománské kostelíky, na které perfektně naviguji. Postavili je ještě Vizigóti a proto jsou pro nás, středoevropany, naprosto výjimečné. Bohužel ten větší je v rekonstrukci. Z Ovieda se vracíme k moři a pak opět do vnitrozemí k horám Picos de Europa. Opět hledáme plácek na spaní, bohužel není dostupný, Přes Cangas de Onis a Covadongu nakonec serpentinami šplháme do hor a nakonec dojíždíme až na centrální parkoviště. Je tam ještě asi pět karavanů. Na parkovišti ( krásně nalajnovaném ) vymýšlíme novou hru - park football, parkovištní obdobu nohejbalu. Holky zatím vaří kolínka s vlastní omáčkou. Hory jsou ale doslova ponořené ve tmě. Někdo spí v autě, někdo venku, já stavím na travnatém ostrůvku na parkovišti stan, Na ploše 2x2 metry. Usínáme za zvuků kravských zvonců.

Sobota, 23.7.2005

Máme nařízený budík na 8, chceme jít na výlet do hor. Už od rána ale není počasí nic moc. Sice teplo, ale strašně nízké mraky, takže nic není viděti. V noci nás dokonce mrak pohltil a drobně mrholilo. Vyrážíme na túru. Nic nevidíme, takže naše nemilé překvapení ještě nepřichází. Jdeme po zvláštním turistickém chodníčku přes první hřeben. A tady je to. Je to vlastně jen asi 2 kilometrový dlážděný okruh pro důchodce v sandálech. Nikam dál se jít nedá. Cestička nás zavede i do starých dolů na železnou rudu. Na chvilku se mraky rozestoupí a hřebeny jsou vidět, Po mém pyrenejském pádu se ale nikomu nahoru nechce a tak se vracíme. Doslova se ale prodíráme stovkami turistů, kteří sem dojeli autíčky. Silnice se dolů pěkně klikatí a kolony aut se proplétají nahoru i dolů. A do toho flegmatické krávy na silnici. Zastavujeme proto v pro Španěly ( Astrujce ) legendárním městečku Covadonga, kde byli kdysi poprvé poraženi Arabové. Na památku zde stojí kostel a kaplička ve skále. Ještě níže v údolí se rozkládá hezké městečko s názvem řeckého fotbalisty, Canges de Onis. Je tu pěkná zástavba, římský most. A dá se tu nakoupiti. Vracíme se k moři, nacházíme podle průvodce nádhernou pláž ve Villahormes. Bohužel počasí se kazí a na koupání to není. Stejně tu není pláž, ale jen ostrá skaliska. Proto pokračujeme dál na východ, do Kantábrie. V naprosto přeplněném městečku Comillas s opětovnými problémy s parkováním, ještě navštěvujeme vilu postavenou samotným Gaudím. Za Comillas nacházíme pláž s neplaceným kempem. Na pláži se koupeme, nejsou ale vlny. A nehrajeme fotbal, protože na parkovišti v Picos nám míč jeden Španěl rozjel autem. Lament. A tak zde na pláži hrajeme frisbie. Ale ne dlouho. Můj obranný zákrok vstřeluje písek do očí Petra a tak končíme. Před setměním ještě hrajeme petange ( výsledek: já + Jirka - Petr + Špáča 13:4 ). A sedmu. A jdeme spáti.

Neděle, 24.7.2005

Nikomu se nechce vstávat. Jenom mě a tak plánuji zpáteční cestu přes Francii. Naše první zastávka je v Santillaně del Mar, podle J.P.Sartra nejkrásnější vesnice ve Španělsku. Asi má pravdu, tohle městečko je sítí uliček s pěknými kamennými domky a krámky a kostelem. Je to ale trochu chytačka na turisty. Opět se chceme najíst, tentokrát v baskické restauraci. Projíždíme Torrelavegu, míjíme Santander a opouštíme tak Kantábrii. Baskicko nevypadá zle. Bilbao ( Bilbo ) jen objíždíme po předměstí a u moře hledáme restauraci. Přímořské dvojměstí Plentzia-Gorliz se nám nelíbí a v Armintze zase nemají vhodnou restauraci. A tak končíme v Bakiu, větším středisku. Už je 1/2 čtvrté a doslova umíráme hlady. Všechny hospody ale vaří jen do 4. Takže nám nikde nedají najíst. Jednou by i chtěli, ale rozmysleli si to. Nakonec jen kupujeme na benzínce chleba a za městem večeříme české salámy. To je teda. Přes Bermio dorážíme do Mundaky, zdejší kemp je ale velice drahý. Hned za ním, v Sukkarietě, je ale velké parkoviště kryté stromy s tekoucí vodou, kde přespíme. Na pláži hrajeme fotbal, ale nekoupu se. Baskicko je hodně hornaté a proto je tu u moře hodně vlhko a zamračeno. Mezi stromy v kempu se skvěle hraje na krále střelců. Večer jdeme na procházku do města a Jirka provokuje. Nacionalistické Basky provokuje výkřiky: Burgos is the nicest city in Spain. Nebo Pais Vasco is the poorest region in Spain. Hraje si. Trochu poprchává. A tak jdeme spát.

Pondělí, 25.7.2005

Noc nebyla moc klidná. Baskická mládež moc řve. Vyrážíme do slavné Guernicy. Ta je ale známá asi jen tím Picassovým obrazem, dnes ničím nezaujme, jen baskickými policisty s červeným baretem. Za městem směrem na Lekeito odbočujeme doprava k jeskyni. Má ale ve svátek zavřeno, což je dnes a my tam přes hodinu čekáme. Tak alespoň sousední kouzelný les. Jde se tam 3 kilometry tam 3 zpět a je to jen skupina pomalovaných stromů, které mají dávat nějaké obrazce. Hrůza. Odjíždíme tedy do San Sebastiánu, přes Lekeito a Ondarrou ( ondatru ). San Sebastián ( Donostia ) je ale doslova přecpán. I když není moc hezky, je přecpán lidmi, není kde zaparkovat. A tak si projedeme centrum, ani nevystupujeme a vydáváme se na blízkou francouzskou hranici do Irunu. Na hranici jsou trochu kolony aut, i když samozřejmě kontrola již chybí,V San Jean de Luz se napojujeme na dálnici a po večeři u setsakra drahé benzínky, kde si kupuju superatlas Francie, pokračujeme na Bordeaux. Francie je strašně velká, přes noc v ní ujedeme přes 1.000 km. V Bordeaux hledáme supermarket. projedeme si město a nakonec těsně před zavíračkou stíháme Carrefour. Pak už jedeme směrem Angouléme - Limoges - Guerrét - Montlucon - Chalon sur Saone - Mulhouse. Problémem je jen tankování. V noci mají všechny benzínky zavřeno, ale benzín se koupit dá. Ale jen na speciální kartu. A tu my nemáme a tak tankujeme na drahé pumpě na dálnici. Řidiči jsou tři a tak se to zvládnout dá.

Úterý, 26.7.2005

U Mulhouse se rozhodujeme změnit trasu, jedeme přes Colmar a Strasbourg. Pak už je to opět klasika - Offenburg, Karlsruhe, Heilbronn ( zde zajíždíme do města na kebab ), Nürnberg, Rozvadov, Plzeň a Praha. V Praze vysazujeme Lenku a zbytek společenstva dojíždí před osmou večer do Neratovic.