Francouzský deník 2006

Francouzský deník 2006

    Jako každoročně byla plánována letní výprava do nějaké „ vyspělé „ evropské země. Po loňském Španělsku nakonec padla volba na Francii, zejména na její jižní prostory. Byla to sice spíše volba z nouze, ale nakonec se jako lichou neukázala. Větší problémy ale nastaly s materiálním zajištěním akce, především se sháněním vozu. Začali jsme s tím trošku pozdě ( asi 3 týdny před odjezdem ) a především já s Kulichem strávili u internetu, no nebojme se to říci, celé hodiny hledáním. Já nakonec něco našel, ale pak Špáča přišel s požadavkem změnu termínu a operativně zajistil v jedné plzeňské autopůjčovně Peugeot Boxer pro 9 lidí. Jenže nás devět nebylo, to bychom se vešli se zásobami jen těžko. Počet se nakonec ustálil na 6 účastnících s bilancí 5+1 ( rozuměj 5 mužů a 1 žena ). Soupiska měla nakonec následující podobu ( aby nenastaly problémy s pocitem méněcennosti, jsou jednotliví účastníci uvedeni v abecedním pořadí, nic hodnotícího ).

Zdeňka Kombercová – Zdeňka, Bratr

Jan Kulík – Kulich

Jiří Piškula – Piškulka

Jan Přibyl - já

Marcel Špaček – Špáča

Martin Vaněk – Martin

   Je tedy zřejmé, že sestava si uchovala kvalitu. Bohužel nemohu uvést další údaje, jako datum narození, výšku, váhu apod., pač je u všech neznám.

Sobota, 1.7.2006 – Tradiční odjezd

   Na tento den byl stanoven odjezd. Jak jsem již naznačil, byla provedena menší změna, protože se původně uvažovalo až o 4.7.. Ale nakonec jsme tedy odjeli již v sobotu. A to v sobotu navečer, protože Špáča s Piškulkou mohli auto vyzvednouti v Plzni až kolem šesté hodiny podvečerní. A tak se naložil pečlivě nakoupený erár celkem skoro za 5.000 Kč, všichni neratovičtí členové ( já jako 3. ) a pak to začalo odjezdem zatím čistým vozem do Prahy. Na Strahově byl nabrán Martin a v Košířích ??? po trošku hledačce i ( prozatím ) Zdeňka. Takže z Prahy jsme vyrazili asi skoro přesně v 11 hodin a do půlnoci mohli stihnout dojet tak k Plzni.

Neděle, 2.7.2006 - Vedro

   A to proto, že na hranici v Rozvadově jsme dorazili asi v 1 hodinu nedělní noci. Kafíčko na benzínce za 36 kaček nebylo nejlevnější. Zato jsme mohli využít části nové dálnice na Norimberk, kde v jeho blízkosti kolem 4 hodiny ráno stavíme. Další zastávku jsem zaznamenal už za světla někde u Baden-Badenu. Snídaně proběhla na dálnici za Mulhouse ( Mylhauzem ) v 8 hodin ráno. Svoji řidičskou činnost zde končí Piškulka, který to odřídil až z Neracity. Volantu se chopil Špáča a v optimálním tempu nás směřoval tradičním a velmi dlouhým směrem do Středomoří. To znamená přes Besancon, Dole, Lyon ( tady jsme zajeli do nitra aglomerace ) a za Vienne na oběd na stejné parkoviště jako loni. Klasické vedro, na které nejsme zvyklí, mě už začíná ničit. Cesta pak obrovským vedrem pokračuje na jih přes Orange a kolem Avignonu až do Nimes, kde sjíždíme směrem na Arles, kde jsme kolem 6 hodiny večerní. Parkujeme zdarma a díky jakémusi mrkvovému festivalu můžeme zadarmo do arény, kde zrovna několik chlapců provokuje při pseudokoridě měkkého býčka, ale krve ani kapka. Díky vedru spěcháme k moři a proto vjíždíme do národního parku Camarque typického bažinami, koňmi a plameňáky. V Aladronu bereme naftičku a v Ste. Maries se koupeme a hrajeme plážový fotbálek. Jenže místní kemp je moc drahý, tak hledáme dál. Při hledání kempu na jedné farmě zajíždíme do hloubek divočiny v krajině ne nepodobné Texaskému masakru. Nakonec parkujeme pod silničním mostem u kanálu řeky Rhony asi 3 km od Aigües Mortes. Přítomný hmyz, především komáři nás nutí k použití repelentu, hlad zase k použití bomby a úvaru první dávky fazolí. Krása. Leč spát se moc nedá, ve stanu je děsné vedro i po setmění.

Pondělí, 3.7.2006 – Zase vedro

    Ale nakonec se spánek dostavil. Spacáku ale třeba nebylo. Hned kolem 8 hodiny ranní nás vyhání děsné Slunce a začíná pražit. Inu, Středomoří. Po desáté odjíždíme do blízkého městečka Aigües Mortes, krásného a pravidelně zachovaného středověkého městečka se sochou Ludvíka IX. na náměstí. Je ráno a tak tu není přecpáno lidmi. Procházka se nám líbí, Piškulka si navíc kupuje čepici s motivem města za 15 Euro. Vrcholem je výlez ( zdarma ) na věž, odkud je rozhled na celé městečko. Pokoušíme se na předměstí nakoupit, ale v supermarketu Eda to nelze. Nic nemají. Úspěch nastává až v Supermarché. Nanuky sníme hned, bagety až na pláži. Jedeme totiž okamžitě k mořá. Salinami projíždíme ke Grand-Roi, ale tam nás to nějak na pláž nepustí. A tak objíždíme další středisko, Grand-Morte, kde už je úspěch zaznamenán. Po jídle hurá do vln. Za dunou je fajn, lehký vánek zmírňuje děsné vedro. Přesto je nutno dbát opatrnosti, a proto se mažu. Krémem samozřejmě. Horký písek nás ale nakonec vyžene. Ve 4 hodiny zvedáme krovky a podle moře pokračujeme do Séte a po náspu dále do Agde. Zde nakupujeme v Hypermarché a Kulich má reminiscenci na dřívější okradení v tomto prostoru. Vracíme se zpět na pláž, kde se rozhodneme přespat po boku dalších karavanů hned na hraně pláže a silnice. Jdeme se projít do Marseillan –plage, kde nic není, jen drahý a sociální kemp. Na pláži se pak tradičně věnujeme hraní fotbalu a koupání. Spím ve voze.

Úterý, 4.7.2006 – Montségur

    Jenomže spaní není moc. Auta v noci neustále troubila a tím budila. Navíc ráno kultivátor pracoval na úpravě pláže a málem začlenil Špáču a Martina do povrchu pláže. Oba totiž spali jen tak na písku, Piškulka si vedle postavil stan. Odjíždíme po 10. hodině a v Agde zastavujeme v Intermarche a kupujeme klasiku. Pokračujeme na Béziers ( lidově Bezinu ), kde se objevuje výrazná možnost zaregistrovat nečuma. Abych to vysvětlil. Člověk, který se během výpravy nějak výrazně zahledí na naše auto, nebo dokonce na nás, je počastován výrazem nečum. A právě v uličkách Béziers se jeden takovýto jedinec vyskytnul a čuměl opravdu parádně. Zajímavá je katedrála, já dokonce lezu na věž, ale schodů je moc a zábradlí moc nízké. V centru si dáváme frappé kafíčko za 3 Euro na osobu a Béziers posléze opouštíme. Sice trošku bloudíme, ale nakonec je správný směr nalezen a nás čeká oběd v městečku Capestang, kterému dominuje velký kostel na stíněném náměstí. Podle Kanálu du Midi pokračujeme ( dost dlouho za jednou přizdinou ) do Carcassonne, respektive jen na vyhlídku na Cité. Na parkovišti si myjeme své hlavy a stihneme kratičkou hru Carcassonne. Kolem našeho loňského spaní u Fanjeux pak spěcháme pod Pyreneje, konkrétně na katarský hrad Montségur. Pohled od parkoviště zvěstuje brutální výstup. Ačkoliv je asi 6 odpoledne, zpotíme se jako psi a navíc zaplatíme 4 Eura za vstup. Hrad je ale spíš jen zříceninou, ale hezkou. Bohužel výhledy jsou dost zkaleny oparem. Pod Montségurem nacházíme kemp ve vesničce Montferrier, za 25 Euro celkem. Okamžitě využíváme služeb bazénu, ujala se hra na plavání pod vodou. Po těstovinách pak probíhá konzumace rumu, vína apod., hra v pingpong a večerní procházka do městečka. Vskutku vydařený večer. To myslím vážně.

Středa, 5.7.2006 – Došla nám nafta

    Ve středu měl přijít první vrchol výpravy, Andorra, respektive její podmnožina HiperAndorra. Takže se ráno vstalo, osprchovalo a vyjelo. Brzo jsme se napojili na hlavní silnici z Foix do Aix – les – Thermes a bez kolon vyjeli serpentiny skoro až do Andorry. Jen před celnici byla frontička, ale trvala jen chvíli, celníci pak svoji činnost ukončili a my se dostali do obchodního ráje Evropy v pohodě. Už jen projet první středisko Pas del Cas a hurá do hlavního města. Jenže. Ve stoupání najednou Špáča zajede ke kraji a konstatuje, že nám došla nafta. Původní snahy o odhalení jeho humoru se rychle rozplynuly. Štěstím bylo, že asi 50 – 65 metrů před námi byla jedna z mnoha andorských pump. Honem do pet-lahve pro naftičku, mimochodem je krásně žlutá. Jenže auto se nechytlo. Litr byl málo. A tak nezbývá než v hustém provozu tlačit. Jenže v 5 lidech tlačit náš naložený kolos nahoru není žádná legrace ani sranda a tak se zapotíme. Přímých 20 litrů do nádrže v nás vzbuzuje naději, že se motor nezadřel. Sice trošku škádlí, že nechce chytit, ale nakonec je vše ok. A my vyrážíme. Do hlavního města to už známe z loňska, ono stejně není kde jinak zatočit a už parkujeme na parkovišti před Hiperandorrou. Obchodem s levným alkoholem, kuřivem, voňavkami a tak. Trvá dobrou hodinu, než pečlivě vybereme levné zásoby radosti, protože výběr není jednoduchý. Jednak toho mají strašně moc, a jednak jsou velmi přísné limity na vývoz. Ještě nějaké to jídlo, protože chceme jít do hor a hurá do auta. Přes La Massalu a Ordino stoupáme vstříc pyrenejským velikánům, projíždíme vesničku El Serrat a za ní končíme na odstavném parkovišti. Po obědě ( trošku netradičně asi v ½ 4 ) se balíme na dva dny do hor a vyrážíme. Cesta vede nejprve asi kilometr po serpentinách a pak se noří do pyrenejských luk. Výstup lesem dává hodně zabrat a všichni pak studují mojí napumpovanou křečovou žílu. Někde by tu mělo být jezero, kde chceme spát. A opravdu, v ledovcovém karu pod nejvyšší horou státu, se opravdu malé jezírko nachází. Leč koupání nebude, protože je voda nikoliv studená, nýbrž ledová. Ztrestáme jednu bonboniéru a po chvilce vegetu se chystáme rozložiti naše plátěné přístřešky. Jenže tu se tu objeví jakýsi strážce parku, stavbu stanů nám zakáže a jen doporučí je zbudovat až po západu Slunce. A proto si dáváme fazole, sledujeme zmatené krávy pobíhající po údolí a před tmou stany postavíme a zalezeme. Bohužel v noci to bouří, několik hodin ( asi 3,5 ) se chystá bouřka, která nás ale naštěstí mine. Jen déšť a vichr. Přesto mám strach. Prostě bouřky na hřebenu, tady asi ve 2,300 metrech prostě nemám rád.

Čtvrtek, 6.7.2006 – Pyrenejský pochod

   Ačkoliv strážce parku vyhrožoval, že se ráno přijde podívat, jestli jsme zbourali stany, nepřišel. Kdo by sem taky lezl, že ? A proto vyrážíme na hřeben až před 10. hodinou, ale jen v pěti. Kulich totiž na výstup rezignuje ( zdravotní důvody ) a tak alespoň snese nějaké věci k autu. Se zdravotními důvody by se mu stoupalo opravdu zle. Několikrát jen krůček od propasti stoupáme jak mravenci skoro do 3.000 metrů nad mořem. Nebezpečně a dlouho. Samotný vrchol lze zdolati bez baťohů. Pic d´Estanyo měří podle některých údajů 2.915 metrů a mám tak asi další rekord. Bohužel mi došly baterky do foťáku a tak nemám vrcholové foto. Pokračování po hřebenu je už příjemnou cestou, jen trochu zaostává Špáča, který je vždy z kopce trošku pomalejší. Zlatý hřeb ale ještě přijde. Pod dalším vrcholem ( Cabaneta ) cesta náhle uhýbá dolů a sutí klesá, no, několik stovek metrů. Na podobném místě loni málem vyhasl můj mladý život, a tak jdu první, aby v případě mého pádu nikdo tuto podívanou nepropásl. Sutí sjíždíme po čtyřech, zarážíme se o kameny, ale kupodivu to celkem jde. Po několika vyčerpávajících ( aspoň pro mě ) desítkách minut se dostáváme na trávníček k potoku, kde konzumujeme zasloužený oběd. Závěrečný návrat k autu ještě zabere skoro 2 hodiny, přeci jenom je to několik kilometrů, na parkovišti se omyjeme, sbalíme, dáme kafíčko a odjíždíme. Přes El Serrat zpět do Ordina, tady serpentinami přes hřeben do Cannila, dále Soldeu a pak do pekla. Najednou mlha, zima ( 7 stupňů ), brrrrrr. Prosíme, aby bylo vedro. Pod Andorrou se trošku počasí zmírní, proto jedeme více do vnitrozemí. V Tarasconu nás kontrolují celníci, ale bez chyby. Hledáme místo na spaní, po delší snaze uspějeme na kraji obce Montgaillard, kde parkujeme na parkovišti se stolečky. Večeři jistí kaše a lančmítem, okurky a večerní hra ve Wist. Policie tentokrát kolem nás jenom projede.

Pátek, 7.7.2006 – Viaduc de Millau

    Pátek má být dnes přesouvacím. Náhodou to vyšlo takhle přesně na den. Přesouvací proto, že se chceme dostat do údolí řeky Tarn, což je skoro ve středu Francie. Ale abychom jenom nejeli, tak se po ránu stavíme ve Foix, kde nejprve snad 22 minut hledáme místo na parking ( dementní trhy …. ) a pak dorážíme na hrad. Ten je z dálky vážně hezkou dominantou, ale požadují něco přes 5 Euro a to jim teda nedáme. A tak si alespoň prohlédneme centrum a pak vyrážíme na sever. V Pamiers uhýbáme vpravo do systému okresních silnic směrem na Carcassonne a opět zastavujeme nakupovat v Mirepoix.  Cesta se pak dále ubírá na Castelnaudary, Rével a Castres. V „ Kastrátech „ trošku bloudíme za zvuku Blaníku.  Nakonec ale Špáča navigátor vyvádí našeho Boxera správným směrem na Brassac. Ještě než ale do této dírky dorazíme, obědváme u silnice v krajině, která velmi připomíná okolí Miličína nebo Votic. Prostě Středočeskou pahorkatinu. Zde jsem trošku usnul ( jak jinak ) a vzbudil se v Africe. Teda ne v té pravé, ale ve svaté. Projíždíme totiž městečkem St. Affrique. Jenže zde chytáme kombajn nebo jemu podobnou přizdinu a tak Piškulka, řidič zastavuje na odpočívadle. Musíme se navíc psychicky připravit na světový rekord. Viaduc de Millau, nejvyšší most na světě podle některých údajů. Najdeme ho před městem Millau nad údolím řeky Tarn.

Pohled je to věru hezký. Bohužel vyhlídku na něj zbudovali velmi šikovně přímo pod ním a tak lze vyfotit vždy jen jedna polovina. Inu, Francouzi. Naštěstí v Millau dokupujeme proviant a tak ho můžu vyfotit celý. Pokračujeme severovýchodním směrem do údolí řeky Tarn. Přes la Rozier a les Vignes uzoučkou silničkou plnou tunelů a výhledů. Kratičkou zastávkou v La Malene ( Malenka ) nahrazujeme dojezdem do našeho cíle St. Enimie ( Emilka ). Průvodce Lonely Planet hovoří o velmi levném kempu a my ho nacházíme asi 500 metrů za obcí. Kemp je to věru sociální. Nám ale postačí. K večeři zahynou další pytlíky těstovin. Konzumace piv a rusalky ( to není ona lesní žena, ale speciální levná vodka z Andorry ) v kombinaci s pokrem způsobuje vlnu euforie a večerní výlet do městečka. Zejména most vypadá majestátně. Moc si ale nepamatuji. Vlastně ano, nemůžu postavit stan. Brání mi v tom vlastní neschopnost propojit dvě tyčky. Zrádné jsou důsledky rychlé konzumace na Slunci.

Sobota, 8.7.2006 – Sjezd řeky

    Kupodivu se ráno cítím velmi dobře. Špáča domlouvá s majitelem kempu, mimochodem velmi pohodovým chlapíkem ve věku 55-60 let zapůjčení lodí, pádel a barelů za velmi dobrou cenu 10 Euro na človíčka. Chystáme trochu toho jídla a míchaných nápojů na cestu. Především koktejl bílý rum + sociál cola je příčinou naší vysoké rychlosti v úvodní části sjezdu. Za dvě hodiny jsme ujeli asi 2,11 kilometru. Kromě toho, že jsme se furt koupali, řeka neměla moc vody a tak bylo nutno neustále píchati pádlem do hladiny. Velmi hezkým úsekem byla obec Pougnadoires, kamenný most přes řeku, vodopád. Skoro kýč. Za touto obcí se naše rychlost zvyšuje, došel nám alkohol, došlo i vystřízlivění a tak se začalo pracovat. Po 4 hodině jsme v La Malene, kde nás má chlapík z kempu vyzvednout. Přijíždí přesně v 5, nakládá nás do dodávky a serpentinami nás dováží do kempu. Ani nevím, jak jsme dojeli. Na všechny nás padla obrovská lemra. Díky malému přísunu tekutin a obrovskému Slunci to byl asi nějaký pseudoúžeh a my jen tak ležíme celé dvě hodiny u stanů. Večeře taky odpadá, jen večerní výlet do Emilky číslo 2. Skučí zejména Kulich, u něhož došlo ke spálení nohou. Strašnému. Tento den mám tedy zpracován útleji, ještě dnes, když si vzpomenu na onen podvečerní výkys, nechce si psát.

Neděle – 9.7.2006 – Vlci

    Jedno přísloví hovoří o tom, že ráno je moudřejší večera. Každopádně mělo celkem pravdu, protože až na Kulicha jsme všichni celkem v pohodě. Balíme stany, platíme skoro 100 Euro za dvoudenní pobyt v onom sockempu ( včetně 60 éček za lodičky typu canoe ) a vyrážíme na sever. Opět. Naposledy projedeme Emilku, překonáme hranu údolí Tarnu a krásnou plošinou kolem Defloracu hledáme přírodní park s divoce žijícími vlky. Nachází se severně od Marvejols. Jenže vstupné 7 Euro způsobuje, že si prohlédneme dřevěný a tím pádem neprůhledný plot a jedeme zpět. Po dálnici zadarmo směrem na Millau. Platíme jen 6,5 Euro za vjezd na Viaduc de Millau. Blíží se hlad a tak hodláme nakoupit ve St. Africe. Jenže dementní socialistická Francie má v neděli odpoledne všude zavřeno. A tak u Belmontu vaříme fazole a začíná opět výkys. Vrchol ale přijde. Těšíme se do katarského města Albi. Velmi jednoduše nacházíme místo na zaparkování, i když se při couvání Špáča pomazlil se sloupem. Centrum je nějaké prázdné…………a ………..už je tady katedrála. Je to ale nějaké divné. Divná hudba, divní lidé, divné stavby z cihel. Kolem katedrály se totiž konal nějaký festival kapel vyznávajících křesťanský folk a to mám dost. Za zvuku hlasu kvílejícího dědy a za vedra jen tak vyčerpaně stojíme před katedrálou. Uvnitř se totiž ozývá 12 minut stálé stejný tón varhan. Asi tam nemají žádné pavouky. Bratr ještě navštěvuje muzeum malíře Toulouse – Lautreca.

Tady bych měl vysvětlit, proč bratr. Proto to píšu jiným písmem. Hned na začátku výpravy někdo ( ani nevím kdo, ale ne JÁ ) řekl Zdeňce Bratře a nějak se to ujalo. Piškulkův bratr Petr je totiž vždycky takový ten nejpomalejší a Zdeňka nějak automaticky převzala jeho roli. Takže to není žádná nadávka, jen humor.

   Ale zpět k červené. Během prohlížení obrazů jsem se vydal do zázemí centra a ve Sparu nakoupil chleba. Z Albi ale rychle pryč. A to směrem na Toulouse. Naviguju a hledáme místo na spaní. Názvy obcí jsou hezké ( Gaillac = Gaják, Rabastens, Buzet ). Nakonec parkujeme za vesničkou Gemil na dost odporném parkovišti, ale za to u vedlejší silnice. Sociální večeře ze zbytků v době finále MS ve fotbale. Naštěstí tu máme nějaké to Malibu a tak nejprve hrajeme takovou tu hru, město, jméno a tak. Kategorie ale máme jiné a to tyto: známý Francouz, kuchyňské náčiní, dopravní značka, oblečení, část těla, film, hmyz, nemoci, jídlo, povoláni. A pak ještě hrajeme Stupido, asi do ½ 2 v noci. Jo, a zase spím v autě. 

Pondělí, 10.7.2006 – Tourmalet

     Díky „ příjemnosti „ prostředí není divu, že se ráno na našem stanovišti moc dlouho nezdržujeme a honem do Toulouse, které je kousek. Dost dlouho ale zabere hledání místa na parkování, tady to bylo snad nejdelší. Nakonec parkujeme na širokém bulváru tak 2 km od samotného centra. Toto růžové město ( oficiální přezdívka ) není nic moc. V centru se nachází jen několik kostelů a centrální náměstí z růžových cihel. Prostě mě Albi a Toulouse, dvě podobná a blízká města, moc nezaujala. Vzhledem k absenci jídla jsme nuceni najít hypermarket a zakoupit si. To se nám daří až v aglomeraci Tuliny, kde je velký Carrefour doslova obležený stovkami aut. Nákup je prodloužen zdržovací taktikou pokladní, já jsem ale rád, protože zakupuji Pro Cycling Manager. Ještě nabrat levnou naftu a hurá do Pyrenejí. Přes Muret, St. Gaudens a Lannemazan ( Nenamazán ) do Bagneres de Bigorre. Chceme si najít nějaké pěkné místečko. Za Bagneres začíná stoupání v jak jinak než úděsném vedru a tak se svlažujeme v říčce Adour v katastrálním území obce Rimoula. Krása. Procenta se ale zvyšují, což je neklamná známka toho, že začínáme stoupat na La Mongie. Autíčko trošku protestuje, ale onen smrad není náš. Z La Mongie pak stoupá silnička serpentinami až na proslavený průsmyk Tourmalet ve výšce 2 115 metrů. V kráměčku si kupuju tričko, Zdeňka nadává, že spadneme dolů. Ono při sjezdu k tomu opravdu není moc daleko. A tak fotíme, výhledy jsou krásné. Díky Tour de France, co tu pojede ve čtvrtek, jsou tu už desítky, možná až 84 karavanů. V St. Luzu se obracíme směrem na jih a nakonec končíme v kempu. V kempu Sladký chleba před obcí Gavarnie. Kemp je to hezký, pěkné sprchy i toalety. K večeři je kašička, potom rozprava, debata a spaní.

Úterý, 11.7.2006 – Gavarnie

   Spaní je nádhera.  Žádný hluk. A k tomu ranní sprcha. Chystáme se na turistický okruh v Gavarnie, ale nevíme, do čeho jdeme. Podle průvodce je to něco kolem 12 km, ale nic víc navíc. No, pane řediteli. Do obce Gavarnie dojíždíme z chlebíčkového kempu autem a parkujeme zdarma na parkovišti. Máme totiž samolepku z kempu. V Gavarnie se to doslova hemží stánky se suvenýry, navíc na rozdíl od Aiginy levnými. Podle potoka cesta stoupá pod hory, slabší, mladší a lehčí jedinci jedou na oslících, mulách, mezcích a dalších kopytnících. My jdeme pěšky. Po svých kopytech. Po 4 kilometrech ( můj skromný odhad……IMHO ) je tu jakýsi Hotel, kde kopytníci končí. My ale můžeme jíti dále až k zdaleka viditelnému vodopádu. Tipujeme mu tak 300 metrů výšku. Teď ale koukám do průvodce, a tam píšou, že se jmenuje Grande Cascade, měří 423 m ( a tím dělá jak Spolanský komín, tak Viaduc de Millau, tak i Kulicha ). Tím je tento vodopád nejvyšší v Evropě a dokonce ochlazuje místo dopadu tak, že se v jeho blízkosti udržuje sněžník jen ve výšce 1700 metrů nad mořem.

   Ale dost vyčteninek. K patě vodopádu je potřeba vystoupat zatrolenou sutí, a tím se postup zpomaluje. Totální zpocenost se zde ale dá vyléčit místním chladem. Pobýváme zde jen několik málo minut a vracíme se dolů. Jen Piškulka to bere nějakou delší trasou, my všichni pěkně důchodcovským okruhem. Pod hotelem obědváme na loučce, já se krmím salámkem, který musí být otevřen 15 minut před konzumací. Divný rozkaz. V Gavarnie jsme brzy po druhé hodině a tak se vracíme do kempu, opětovně se věnuji sprše a balíme tábor. Rozhodujeme se přesunout více do vnitrozemí. Kousek u Préchacu ( vyčetl jsem z atlasu ) nacházíme krásné velké parkoviště se stolečky, big loukou a řekou. A proto se vydatně věnujeme fotbalu. Statistiky uvádím k nahlédnutí. Akorát je nemůžu najít. Musím si uklidit bordel na stole. A…….už je mám. Tak ne, to je nějaká ročenka. Tak to je ztráta. Deník je ztracen. Budu muset psát dále jen zpaměti.

    Takže………….pokud si pamatuju………..tak po fotbale byla večeře. Těstoviny s vlastnoruční omáčkou. To zrovna není moje gusto. Pak se nějak pije a odnáší to můj deníček, který je celý povoskován, popsán Pálffym a jemu podobným, ale to je jedno, když jsem ho teď stejně ztratil. Pak vymýšlíme mininohejbal, pomocí pet-lahví a kousku toaleťáčku jako sítky se opravdu bavíme. Stavím stan. Tentokrát to jde. Za tmy ještě hrajeme bago s jedním psem. Asi místním. 

Středa, 12.7.2006 – Tour de France

   Ještě že byl stan. K ránu sprchlo, a Rakušané spící vedle nás pod širákem suší spacáky. Do Lourd je to kousek a nám to netrvá víc, než 14 minut. Parkujeme u tržnice a vydáváme se do centra. Úzké uličky obsypané stánečky s Panenkami Mariemi, kanystříky na vodičku, soškami a podobně. Centrem této hrůzy je stavba La Grotte, velký kostel s nápadnou koncentrací důchodců, starců, invalidů a dalších ležáků naivně doufajících v uzdravení. Město je totiž známo svým Mariánským kultem. V roce 1858 se tu nějakému 14ti letému děvčeti zvanému Bernadetta zjevila Panna Marie. V jeskyni pak vytryskl pramen, který někoho uzdravil. Ročně navštěvuje město, které je mimochodem stejně velké jako Neratovice ( letos mají Lurdy 15.976 obyvatel ) 2,5 milionů zahraničních turistů a 1,5 milionů poutníků. Město tak má po Paříži a Nice třetí největší počet hotelových míst ve Francii. Já se ale držím, abych se jim nevysmál. Každopádně Piškulka čepuje do zakoupeného kanystříčku v podobě Panny Marie místní H2O pro babičku. Ve spleti uliček si ještě kupuju plátěnou čepici se štítkem za 32 Eura ( ale není z Vyškova ). Máme hlad a navíc naplánovaný oběd v místní hospůdce. První městečko na trase….hele našel jsem deník v atlase……..hurá………St.Pé de Bigorre nemá restauraci, zato následující Lestelle-Bétherram hned několik. Usedáme do hotelu na hlavní silnici a poroučíme Menu du jour za 10 Euro na osobu.

Sestava Menu du jour á 10 Euro: víno ( dobré, červené ) + voda

                                                                  zeleninová polévka

                                                                  šunka + meloun

                                                                  telecí guláš + velká brambora

                                                                  desert ( dobrý )

                                                    + hodně chleba. Krása. Necháváme 5 Euro spropitné.

   Pouze Martin není spokojen s mým návrhem jet se podívat na etapu Tour de France. A proto parkujeme v obci Louvie – Juzon. Právě projíždějí alegorické a reklamní vozy. Já vybojuji dvě škodovácké reklamní čepice typu klobouk a Piškulka zase dostává v nestřeženém okamžiku reklamní sadou do čelní oblasti hlavy. A asi ho to bolí. Jezdci si ale dávají na čas, čekáme přes hodinu na jejich příjezd. Naštěstí nejeli najednou, ale asi v rozmezí asi 25 minut, navíc můj oblíbenec Cyril Dessel z AG2R Prevoyance jako první ! Lahoda. Hned po projetí posledního doprovodného vozu je silnice otevřena a Piškulka nás vyvádí z karavany zatarasené obce ven. V Arudech ještě nakupujeme a míříme k moři. Tentokrát k Atlantiku. Chceme se přiblížit někam k Bayonne. Za Oloronem hledáme místo ke spaní. Jenže první je jakási ptačí rezervace, neuspějeme ani v povodí řeky Oloron, kde není možno se zabydlet. Za Pejrakem ( Peyrehorade ) jsou jen naprosto sociální parkoviště typu 0+2k ( rozuměj malinký plac + 2 koše ). A tak jsme najednou v Bayonne a tak jedeme k moři. Vybíráme lokalitu Ondres-plage, vidíme vlny a asi 350 metrů od břehu večeříme v lese. Zabordelený příplážový les není nic moc, ale spím ve voze. Naposledy.

Čtvrtek, 13.7.2006 – Pejřil

    Ráno bychom spali déle, ale před osmou nás vykazuje z lesa místní policie. Stejně tak i vedle spící Belgičany. Stěhujeme se na pláž, jen Kulich se odmítá vzbudit. Vlny jsou krásné. Skamarádíme se s černým psem, se kterým hrajeme bago a který se s námi chce koupat, ale vlny ho nepustí. A tak nám aspoň rozkousne super tele. Zločinec. Ale to už jedeme na jih, do Biarritz, do oceánografického muzea. Biarritz je centrem francouzského Baskicka. Muzeum moře poskytuje za 6,5 Euro 24 akváriií, stovky ryb a rybek, 4 tuleně, film o žralokovi a výstavu ptactva včetně zvukových stop jejich zpěvu. Brr… Z Biarritz se vracíme zpět, a aglomeraci nakupujeme v Carrefour jídlo, protože zásoby v autě se limitně přiblížily nule a na našem spacím místě se krmíme. Na pláži se usídlujeme za hranicí dohledu a dělíme dobře. Obrovské vlny zvavé Pejřil ( bez toho Karel ) nás ničí a třeba mě několikrát přitopí. Řádně. Vše prokládáme hrou na krále střelců. Jenže Kulich není schopen dále čelit dávkám Slunce ( omluvou mu buď jeho spálené nohy ). A tak balíme a jedeme na sever. Severně od další přímořské aglomerace Capbreton – Hossegor parkujeme poblíž francouzských nomádů na pěkném parkingu. Po fazolích se jdeme se Špáčou projít, Piškulka s Kulichem hrají v šach. Pak začíná pokr, šumivá vína, malibu a tak jsme před setměním kvalitně zpracováni. A tu přijíždí četníci se samopaly a vyhánějí nás. Prý musíme do nějakého pseudokempu poblíž. Jenže oba řidiče máme opilé a tak se jich Špáča ptá, co máme dělat. Prý rozsvítit a jet pomalu. I can´t believe. Řízení se ujímá Piškulka a vykřikuje, že mu chybí zábrany a má pomalé reakce. A to nám ještě nesvítí světlo. První parkoviště sice není to pravé, každopádně to nezbránilo Špáčovi, aby vyběhl do borových lesů hledat pěšky to správné. Jenže nám nic neřekl a tak ho hledáme a voláme. Po jeho návratu popojíždíme ještě kus a jsme tam. Spát jdeme ale až kolem třetí hodiny, strašně dlouho hrajeme Stupido.

Pátek, 14.7.2006 – Naposledy moře

    Teda jestli se tomu dá říct spaní. Pořád sem někdo jezdí, svítí a tak. Ideál daleko. A proto to ráno balíme a jedeme se koupat. Pláž je charakteristická silným proudem stahujícím nás na dřevěné piloty a není moc bezpečno. A to je to dobré. Dokonalý pejřil skončil poté, co nás plavčík vyhnal do oficiální části pláže, kde to nepejřiluje. Labil. Po vyčvachtání jedeme na sever. Přes Soustons se napojujeme na dálnici směrem na Bordeaux. Nemáme bagety a skoro žádnou naftu. A navíc je 14.7, dementní svátek dobytí Bastilly a mají všude neotevřeno. Naštěstí v Biscarosse mají hypermarket i benzínku a tak je všeho dostatek. Koupání je ale zkaleno množstvím lidí v plážových prostorech a obrovským vedrem. Vlny celkem jsou a je to moje poslední koupačka. Nabral mě proud a neumožnil mi ani přes mou veškerou ( a přiznejme si to i velmi slušnou ) plaveckou snahu navrátit se do břehových pasáží. Vysílen jsem táhnut stranou a už se loučím. Naštěstí mě jedna kvalitní vlna vrhla do břehu a já utíkám z moře a už do něj nejdu. Strach. I když…………..teď už bych šel. Z Biscarosse jedeme na sever do Arcachonu na dunu, kde je místní duna Pyla se svou výškou přes 110 metrů považována za nejvyšší v Evropě. Což  o to, hezká je, stále se rozrůstá, ale mě přepadá střevní běh. Naštěstí vítězný. Kolem Bordeaux pak dojíždíme na dálnici na Angouléme, kde je pěkné a velké dálniční parkoviště, kde naposledy spíme. Po večeři před setměním se trefujeme míčem do otevřeného kufru našeho vozu. A bratr se bojí vosy, která ho nechce pustit ke kohoutku. Spím jen tak…………..teda venku.

Sobota, 15.7.2006 – Transfer

   Vstane se rychle a už jedeme na Angouléme. V hypermarketu nakupujeme, Zdeňce to ale trvá strašně dlouho a tak vymýšlíme, že jí další market zakážeme…….Humor. Cesta ale vůbec neubíhá, okresněstátní pomalé silnice plné kamionů jsou ke zbláznění. A tak za Kabanosem obědváme a za Limoges hledáme koupačku. Dvě pěkné přehrady jsou určené jen na pití, Lac de Pardoux připomínající naší Seč již nikoliv a tak se koupeme. Teda, koupeme, teplota a barva rybníka připomíná ranní produkt člověka nebo psa, který se večer hodně napil. Aspoň je tu pěkné hřiště, kde hrajeme nohejbal. Výsledek:

Já + Martin – Piškula + Špáča 1-2 na sety. Velkou roli ale hraje vítr. Odtud je už cesta tradiční: Guerret – Montlucon ( nákup v Carrefouru ) – Moulins – Montceau – Chalon-sur-Saone – Mulhouse.

Neděle, 16.7.2006 – Welcome home

   Kolem druhé hodiny noční ještě trávíme chvilku v centru Strasbourgu na noční procházce. Pak honem přes Rýn a na Norimberk ( nikoliv na Berlín ). Řídí Piškulka a jak přiznává, zastihne ho mikrospánek. Naštěstí ne ten poslední. Doma jsme před 12 hodinou.