Norský deník 2007
Jako každý rok následuje po návratu z letní expedice do některé ze zahraničních zemí deníkové zpracování výpravy. Nejinak je tomu i letos, po návratu z překrásného skandinávského Norska. Pohled do historie cest organizovaných tímto způsobem (dodávka s erárním nákupem a přespáváním pokud možno mimo kempy) hovoří o tom, že se cestovalo takto: 2002 – Bretaň, 2003 – Norsko, 2004 – Skotsko, 2005 – Španělsko, 2006 – Francie. Sestava se měnila, členové odcházeli a zase přicházeli. Letos se konečná soupiska ustálila někdy v průběhu jarních měsíců a nakonec vypadala takto (členové nejsou seřazeni podle kvality, aby se někdo neurazil, já jsem ale prostě první):
1. Já
2. Jirka Piškula - Piškulka
3. Honza Kulík - Kulich
4. Petr Piškula - Bratr
5. Jana Klaschková
6. Zdeňka Kombercová – někdy taky Bratr, ale spíš loni, letos ne
V květnu vypracovala Jana hyperdlouhý mail referující o itineráři výpravy, který byl stvrzen a posléze doplněn o podrobnosti na schůzce u Jirky doma koncem května. To již Kulich sehnal v pražské autopůjčovně Jindřich Pich, jeho syn a tři dcery (jeho babka ale asi ne). O autě ještě bude řeč, teď jen zmíním jen to, že za odjezdní den byl stanoven (logicky) pátek 13.7 s tím, že pojedeme odpoledne, až pracující dopracují.
Pátek, 13. července – den odjezdní, kdy se začala rozpadat taková velká bílá věc
K vyzvednutí vozidla došlo v dejvické autopůjčovně někdy v dopoledních hodinách, Jirka nabral Zdeňku, společně dojeli do Neratovic a pak jsme se vydali na tradiční mělnický nákup do Lidlu a Kauflandu. Do košíků erární proviant jen lítal, v obou obchodech se vozíčky pěkně zaplnily a celkový účet se vyšplhal přes 7.000 Kč. Jen tak tak mi stačila hotovost. Pak jsem se naložil já, u Jirky i Bratrovi ( Petr+Jana ) a nakonec Kulich. Odjezd tak nastal kolem půl páté a v Předboji byla prvně nabrána nafta. Tady taky bude za 14 dní symbolicky výprava něčím hezkým zakončena. Bratr instaluje GPS, který na nás bude po celou výpravu promlouvat ústy pana Jana. Hned za Líbeznicemi se posun vpřed zpomaluje menší nehodou jakéhosi auta. V Českém středohoří zjišťujeme, že nám nebliká pravý blinkr. GPS nás za Lovosicemi nepouští na Ústí ani na Teplice čili Buzerantovice, ale přes Žim a Řehlovice na nový úsek dálnice D8 na Petrovice. Tam opravujeme blinkr a zjišťujeme, že se jedná jen o vadný kontakt. A tak vesele blikáme. Průjezd hranicí byl tak jednoduchý, že se zvyšuje naše chuť na kebab a tak zajíždíme do centra města Pirna, kde v centru hledáme obchod s kebabem. Dokonce ho i nacházíme, ale nějak se nám nabídka nepozdává a tak se vracíme a zpět a kolem Drážďan pokračujeme k severu. Dešťová přeháňka nutí začít pracovat stěrače, které se po několika pohybech lámou a upadávají. Ten levý teda. No to to pěkně začíná. Asi 30 km za Drážďanama nás pak předjíždí motocyklista zuřivě gestikulující. Zdá se nám, že nám něco naznačuje a tak stavíme na odpočívadle, kde zjišťujeme, že nám odpadl levý blinkr. No to pěkně začíná, blinkr a stěrače v pr…..řitním otvoru, k tomu pátek 13., co s tím? Posíláme sms majiteli vozu Volkswagen LT-35 z roku 1997, dlouhému, rezavému a nyní i rozpadajícímu se vozu. Co budeme s tímhle autem dělat proboha v Norsku? Odpověď nepřichází a tak nasedáme a nejistí pokračujeme na Berlín. GPS nás provádí nočním centrem Berlína, za kterým na benzínce Petr nakupuje náhradní stěrač a zadělává mezeru po blinkru vkusnou modrou igelitkou. Domlouváme se, že ráno někde v servisu blinkr prostě koupíme.
Sobota, 14. července – deštivá cesta k severu
Ještě že Petr ten stěrač koupil, protože na severu Německa a v Dánsku dost prší, všichni kromě řidiče spí a budí se až na dánských mostech přes mořské úžiny, Lileabelt, Storeabelt a Östersund. Nejhezčí je ten prostřední most, kde je uprostřed ostrov s majákem. Za dva průjezdy se ale platí. Za druhý 29 Euro, za třetí do Švédska 34 Euro. Ten už navíc přejíždíme se zjištěním, že nám chybí víčko od nádrže, které asi Jirka zapomenul při tankování v Předboji a že nějak vaříme, protože kontrolka chladiče ukazuje 110 0 C., ale tohle bude asi výjimečně chyba. Na předměstí Malmö prvně snídáme. Pokračujeme dlouhým Švédskem k severu a za Halmstadtem zastavujeme. Ve Falkenbergu zajíždíme dle navigace pana Jana do města, nalézáme servis VW, ale prodavač na naší modrou igelitku místo blinkru jen nevěřícně kouká a posílá nás do Göteborgu. Tam snad budou mít. Ale nemají, je sobota odpoledne, a je zavřeno. Odkládáme nákup blikače do Norska a tak obědváme u Stennungsundu. Semtam hezkou oblohu narušují dešťové mraky a přeháňky. Jenže za Uddevallou se silnice velmi zahušťují, práce na stavbě dálnice do Norska probíhají i o víkendu a tak k vytouženému Norsku posouváme opravdu jen pomalu. A to hodně. Navíc leje jako z konve. Další zácpy jsou i kolem norského Sarpsborgu. Pak se silnice uvolňuje, k Oslu přijíždíme za slov hitu výpravy, sestřihu z Ivánka, kamaráde. V Oslo taky leje, GPS nás nutí vjet až do centra, za městem směrem na Lillehammer hledáme místo na spaní, projíždíme i Eidsvoll, a nakonec stavíme v dešti stany na miniparkingu na levém břehu největšího norského jezera Mjösa. Rychle hltáme párky a já poprvé nevidím norskou tmu. Na závěr dne bych zhodnotil přínos GPS. Tahle věcička ( obrazovička ) je přijímačem signálu ze 3 družic a určuje zeměpisnou polohu. Obrazovka na palubní desce na nás mluví, říká, kam a kdy máme zatočit, ukazuje naší rychlost a vyhrožuje, když překročíme povolenou, ukazuje čas, kdy dojedeme do cíle a kolik je to ještě km. Obsahuje i celou řadu dalších údajů, namátkou třeba seznam pump, kempů, číslo boty nejbližšího policisty, případně kolik metrů zbývá na dno propasti, kam právě s autem padáme….
Neděle, 15. července – přesun k Rondane
Spal bych, ale bratří stan ráno moc mluví. Je ale hezky, nad jezerem Mjösa je modrá obloha. Jezero je dlouhé 95 km, široké až 15 km, je největší v celém Norsku ( 362 km2 ) a hluboké je až 443 m. Po snídani pokračujeme na sever, tankujeme v obci Skreia a vjíždíme do Gjöviku ( 18 000 obyvatel). Zajíždíme k olympijské hale, kam je vstup 20 Noků. Vše v hale, plocha, chodbičky, WC, je přístupno. Vše tak využíváme. Hala byla otevřena 5.5.1993 a je vytesána 120 metrů hluboko do červené žuly. Horninu přitom muselo vyvozit 29.000 nakláďáčků. Konal se tu olympijský turnaj v hokeji v roce 1994. V neděli 15.7 je tu ale mrtvo. Přesto svůj hrudníček protlačuji úzkou štěrbinou pomníčku, kudy všichni ostatní projdou. Kousek nad Gjövikem si dáváme pauzičku, bratři kupují jahody a Zdeňka se nadvakrát koupe v Mjöse. Přes Lillehammer pokračujeme k severu, přičemž oběd je uskutečněn u Oyeru. V Ringebu je stavkirke a tak jsme tam i my. Je stále hezky a tak údolím řeky Lagen míříme stále na sever až do města Otta, kde uhýbáme na serpentinovou silničku k NP Rondane. Jana nachází v chytrém průvodci zajímavost, zemní pyramidy Kvitskriuprestinne. Mají podobu 4 mnichů falusoidních tvarů, ale my jsme mírně zklamání. Podle průvodce jsou všichni 8 metrů vysocí, my ale viděli, že každý z nich je aspoň o 3 metry menší. Je tu zimno, vítr, ale hezká krajina. Kdosi vykřikuje cosi o výletu na Kokořín. I když ty Pokličky jsou fakt asi lepší….. Vracíme se do Mysuseteru, kde platíme mýto obslužnému chlapci 15 NOK a dojíždíme na konečné parkoviště na plošinu pod horami Rondane. Zde je fakt nádherně, i když fakt zima. Jen nad horami jsou mračna. Parkujeme mezi ostatníma karavanama, stavíme stany na lišejníku a ve větrnosti se pokoušíme o dvě jídla rozdílné chuti:a) brkaše + okurky = 1, b) brkaše + něco červenýho ( rozuměj červená řepa). Díky zimě jíme v autě, Zdeňka rozmíchává kaši s lančmítem a řepou a vzniká z toho něco, co je terčem komentářů. Navíc mi ve větru nejde zapálit doutník, čemuž se směje Němec v sousedním karavanu, labil. Nakonec se jdu projít do tundry, ale vracím se. Je děsná zima, ve spacáku spím ve třech vrstvách, ale budím se coldem.
Pondělí, 16. července – túra po Rondane
Vstáváme brzo, čeká nás první trek, po horách v Rondane. Vyrážíme v 9 ráno a je fakt hezky, Z parkoviště se dá jít jen pěšky nebo na kole, v průvodci píšou něco o hodině, my to k chatě Rondvassbu jdeme dobrých rychlých 90 minut. Po silničce. Prašné a dlouhé. Před chatou se rozdovujejeme, Kulich si vybral separátní cíl, kopec Storronden ( 2142 m ). My ostatní nejprve zvolna a pak prudce stoupáme vlevo na vrchol Vesmeleden ( 2015 m ). Stoupáme ještě s pár Norama, Piškulka zdolává bleskově závěrečný vrchol. Na vrcholu dáváme doutník, ale děsně tu fučí a tak rychle dolů. Piškulka ještě blbne na propastí. V polovině sestupu obědváme a já zjišťuju a lamentuju, že jsem nahoře nechal MP3. V naštvanosti pak sestupuju dolů, službu lodního taxi pod jezeru Rondslottet nevyužíváme. Návrat do kempu bolí, je to hrozně daleko, celkem jsme ušli asi 25 km. Dlouho čekáme na Zdeňku, která si prvně kvalitně zabratřila a šla se nadlouho mýt k řece. Mě to ale nevadí, protože v zapadlé kapse baťohu nacházím svůj MP3. Hurá. To je radosti. Dneska už mě nic nenaštve. V Ottě kupujeme chleba a míříme k jezeru Gjende. Všechny plácky ale mají zakázaný kempink, ačkoli údolí řeky Sjoa je super. Nakonec jeden nezakázaný plac v lese nacházíme, koupu se v potoce a pak nastává výkys. Večeři nejím, pač jsou těstoviny. Jdeme spát za světla, tady tma prostě nebude.
Úterý, 17. července – celodenní pršba
Krátce po probuzení ještě neprší, ale během jízdy ke Gjende už ano. Na parkovišti platíme 70 Noků, zabalujeme se do ponč a pláštěnek a chystáme se k výpravě nad prý krásné jezero Gjende. Okolní kopce jsou zahaleny v mracích, Petr zdržuje na záchodě a my se rozhodujeme, zda jít. Počasí moc nevábí, vlastně vůbec. A tak nakonec zhruba po půlhodině pobíhání pod střechou vonících toalet balíme a jedeme pryč. Ke stavkirke ve Vagamo. Po cestě ještě zkoumáme rozvodněnou řeku Sjoa. Ve Vagamo, stejně jako u dalšího stavkirke v Lomu, ale děsně leje. Ženy mají hlad a krmí se kozím sýrem přímo v autě. Jirka provokuje Zdeňku, že kozí sýr smrdí, a že je prasečina drobit chleba v autě. Vyjíždíme hledat kemp s chatkou, tohle počasí moc naději nedává. V Galdesandu je kemp Boverdal a luxusní chatka s plovoucí podlahou, 5 pelechama a nádobím celkem za 400 Noků na noc. Krása. My kluci se slušně najíme u stolu a pak nastává veget. Výprava na houby moc úspěšná není. Sprcha stojí 10 Noků na 6 minut, není nikdo, kdo by jí nevyužil. Večer se jdu projít po obci, pak zemře jeden rum, vodka, hrajeme poker a koukáme na Friends. Bratrovi se totiž nepodařilo spustit Matrix. Spánek je krásný. Po dni, kdy jsme nic moc nedělali.
Středa, 18. července – leden nebo červenec ?
Budíme se v 9 a venku děsně leje. Co s tím ? Buď si chatku ponechat anebo jet nedaleko a kdyžtak se vrátit. Vyhrává druhá možnost, pokračujeme severní hranou pohoří Jotunheimen, cestou fotíme rozvodněné řeky, zasněžené vrcholy, ale je čím dál větší zima. U chaty Krossbu nás už silnice č. 55 zavedla do regulérního sněhu, doba focení se díky zimě a dešti omezuje na minutky. Prostě silnice stoupá, teplota klesá. Hezky je u chaty Sognefjell, kde je dokonce zamrzlé jezero. Kousek dál objevujeme 4metrovou vrstvu sněhu. V lednovém počasí běhám venku v trenkách, Ale jenom chvilku. V nadmořské výšce 1450 metrů je fakt nevlídno. Přejíždíme hřeben a u chaty Turtagro najíždíme na soukromou placenou silnici ( 50 NOK ) přes hřeben Murane. Počasí stále výhledy neumožňuje. A tak nám aspoň do auta lezou drzé ovce. Sjezd do Ovre Ardalu již probíhá za rozestupujících mračen a na oběd v Hjelle v sousedství vodopádu začíná být lépe. Z parkoviště to má být 3 kilometry na nejvyšší evropský vodopád, Vetifossen. Ve skutečnosti je to 7 km. Cesta se vine v zarovnanané části svahu podle řeky, neustále mírně stoupá, poslední dva kilometry pak vedou kamenitou stezkou. U vodopádu lítá tříšť, zajišťuje to vítězný doutník. Na zpáteční cestě ještě blbneme na provazovém žebříku přes rozbouřenou řeku, který je ale nějak moc pevný. Škoda. Vracíme se přes Ardal a chceme se co nejvíce přiblížit ledovcům u Jostedalsbreenu. Právě hned za Ardalem je krásné jezero, leč ve vodě ledové se koupe jen Piškulka. Při odjezdu navíc zjišťujeme, že je to nádrž na pitnou vodu. Hned za Ardalstangenem začíná náš první fjord, Ardalsfjord, kde budeme zítra spát. V půl šesté stíháme přesně náš první trajekt ve Fodnesu ( 270 NOK, 15 minut ). V blízkém Sogndalu dáváme první krabici ( Snickers ). Krajina kolem zdejších fjordů je v pěkném počasí doslova fantastická. V Gaupne ale pobřežní silnici opouštíme a míříme do hor, kde zhruba po 15 kilometrech nacházíme v zátočině ledovcové řeky plácek se stolečky a loučkou, kde stavíme stany. Ten den večeříme fazole. Jo, a zase není tma.
Čtvrtek, 19. července – Několikrát na krásných místech
Vyloženě se mi nechce vstávat. Ačkoli spíme do půl deváté. Vyrážíme údolím řeky Jostel dál na sever až za osadu Gjerde k ledovci Nigardsbreen. Hned u silnice je nějaké moderní informační centrum, na přilehlém parkingu zanecháváme naše vozítko a vydáváme se k viditelnému splazu ledovce. Po rovné silničce nízkým březovým lesem jsou to asi 3 kilometry. Pak je další parking, odkud se dá přejet lodičkou po jezeře anebo dojít po kamenech. Já volím druhou verzi zadarmo a stejně jako ostatní tak spočívám na kamenité plošině u čela ledovce. Až přímo k modrému potěšení ale nikdo nesmí. Jenom organizovaně s průvodcem na laně. Zase tu fučí, doutník a fotku to ale nezkazí. Návrat k autu se zdá tradičně delší než první cesta, po 10 km bolí nohy. V Gjerde kupujeme chlebíček a Piškulka jen tak tak couvá. Obědváme na našem spacím místě a chceme se vrátit do včerejších prostor, kde bylo tak zima a mlha u Sognefjellu. Po cestě několikrát fotíme nádherný Lusterfjord, leč pouze děvčata se koupou. Já si aspoň blbnu se samospouští. A nějak to nejde. Silnice se vine nahoru, my opět projíždíme Turtagro ( 992 m ) a stoupáme až do výšky 1440 m. Je krásně polojasno, nahoře tak ani není zima. Vydáváme se na výlet po turistické značce, Jirka bere rum, a brzo je to na něm znát. Po návratu je dost vesel a neustále otravuje s nutností jít na záchod. Zajíždíme i k chatě Sognefjell, kde se fotíme na ostrově. Je tady nádherně a nikomu se moc zpátky nechce. Vracíme se po placené silnici jako včera, už je dost pozdě a někteří vrčí hlady. Za Ardalem bereme nutně naftu a spíme na parkovišti u fjordu. Děsně tu hučí potok, ale my rychle trestáme brkaši ( Zdeňka zase červenou ) a pak se placatíme. K půlnoci se trochu setmí.
Pátek, 20. července – Drahá legrace
Vstavač nastává až v 9, takže odjíždíme v 10 hodin. V Laerdsoyri vjíždíme do nejdelšího norského tunelu, 24 km dlouhého Laerdal tunelu. Je dlouhý opravdu 24 km, a aby se někdo nenudil, je vybaven třemi barevnými odpočívadly. Tunel ústí na Aurlandvagenu u Aurlandsfjordu, my míříme do Flamu. Je to velký turistický přístav plný Japonců a Poláků. Jezdí odtud vláček zvaný Flamsbana do stanice Myrdal. Převýšení je přes 800 metrů a má to být nejkrásnější a nejstrmější železnice ve Skandinávii. Při zakoupení drahých jízdenek ( 290 NOK na osobu = 1015 Kč) zjišťujeme, že máme asi 3 hodiny čas, takže se jedeme zdlábnout nad fjord. V těchto dnech se již obědy ustálily zhruba na podobě. Chleba černý nebo bílý ( žádný koncentráčnický ), máslo ( kdosi i kozí sýr), na to cibule, česnek, kečup, případně paštika ( kachní na víně třeba ). Obědy byly chutné, to mohu říci. Vracíme se do Flamu, kde vegetíme na pláži. Je hodně hezky, s Jirkou se koupu v té nejstudenější vodě v životě, kam jsem vlezl. Před třetí hodinou se zařazujeme do děsné fronty na nástupišti a stáváme se členy totálně zaplněného vlaku. 20 km dlouhá trať je v první své půlce, přiznejme si to, nic moc. Něco jako okolí Košátek. Pak se zvedá, sem tam tunel. Vrcholem je asi padesátimetrová díra mezi dvěma tunely, kde vlak zastaví u vodopádu. Japonci začnou vzrušeně hýkat radostí, vylezou ven (my teda taky vylezli), fotí se u zábradlí. Po chvilce začne hrát hudba a z přilehlé zříceniny vyleze tančící víla. Celá tato roztodivnost trvá asi 5 minut a stádo turistů jest blaženo. Já ne. Je to takové mírně trapné. Poslední úsek trati je už fajn, stoupá se šroubovitě tunely, ale má to jednu vadu, většinou není nic vidět, v tunelu. Vystupujeme na nádraží v Myrdalu, zde se Flamsbana kříží s tratí Oslo-Bergen. Asi hodinku se poflakujeme nahoře a pak se poloprázdným vlakem vracíme do Flamu. Dalšíma tunelkama pokračujeme směrem na západ, ještě si fotíme pro nás neratováky specifický fjord jménem Nearafjord. V osadě Bakka se zde koná pohřeb, jeden místní děda si přitom zahraje na soba. Abych to vysvětlil. Sob se prý při setkání s člověkem vyplaší natolik, že běží pryč až 5 km. Tento děd se našeho vozu také lekl a začal popobíhat pryč. Pravda je, že je méně výkonější soba, protože běžel jen několik metrů. Dnes spíme u bouřící řeky Strond u Tvinje. K večeři trestám salám, zbytek výpravy těstoviny. Hrajeme poker a je to samý TY VOLE, JARDO. Jdu se projít, nějak jsme zase zmizeli rum. Jo, a světlo zase není.
Sobota, 21. července – Bergen
Pozdní vstavač způsobuje odjezd až po 10. hodině. Chceme koupit míč, protože ten při našem spaní v kempu zaznamenal ztrátu (chvíli jsme podezřívali holky, že nám ho záměrně schovali, jako loni Zdeňka německou vlajku). Bohužel na předměstí Vossu v marketu míče nevedou. Řada tunelů provází silnici směrem na Bergen, kam dorážíme po obědě a dáváme si tříhodinový rozchod. Já trávím většinu času s Jirkou a Kulichem a hned míříme do muzea lepry. To stojí 40 Noků a má podobu nemocnice z 18. Století. My se dovídáme, že to byli vlastně Norové, kteří nejvíce přispěli k léčbě této radostné nemoci. Procházíme pokoje jednotlivých lepráčků a pamatujeme si, že objevitel bakterie se jmenoval dr. Hansen a že to byla ( je ) velmi málo přenosná nemoc. Samotný Bergen je druhým největším norským městem (216 000 obyvatel), které bylo až do 14. století městem hlavním. V centru u zálivu se rozkládá skupinka dřevěných baráčků zvaných Bryggen, což je vlastně původní hanzovní město z počátku 18. Století s obchůdky a dílnami. Většina Bergenu kdysi shořela a zůstala jen 1/8 města, právě Bryggen. Velkou část času trávím výběrem triček v různých suvenýrových obchůdcích a nakonec si kupuju dvě, jedno na trhu za 69 NOK a jedno v kamenném krámečku za 139 Nok. Nádhera. Z Bergenu se chceme odpoledne přiblížit k plošině Hardangervidda. Na předměstí nakupuje Jirka onen míč, mě při nákupu salámu obsluhuje strašně hezká norská černoška. Tady bych mohl osvětlit naší norskou soutěž nazvanou „O vítěznou Norku“. Po pár dnech jsme si nějak všimli, že zde chybí vyloženě nehezké či šeredné, obludné či jinak ošklivé nebo chcete-li hnusné norské ženy. A tak jsme se dohodli, že kdo nějakou takovou ve věku zhruba do našeho uvidí a někdo jiný z výpravy mu jí schválí, tak jako že ta vyhrála. Ani jsme se nedivili, že do konce výpravy žádná nevyhrála. Jenom Jirka viděl jednu takovou vítěznou Norku v recepci u Gjende, ale nikdo mu jí pořádně neuznal. Prostě většina Norek je nevítězných. Jana se Zdeňkou nás až někdy popichují, že hodnocení neunikají ani mladší ročníky, tzv. dcery. Za Bergenem svačíme instantní polévky, dobroty s glutamanem či bez. Pokračujeme ke slíbené Hardangerviddě, v Nordheimsundu dokupujeme kromě nafty i univerzální víčko k nádrži a tak nám už chybí jen onen blikač. Levý. Kolem krásného Hardangenfjordu se několikrát musí fotit. GPS nás vede na trajekt ve Kvanndai, ale usuzujeme, že bude drahý a tak se naloďujeme až na loď Bomlo v Bruraviku ( 206 NOK ). Pak několik kilometrů kritizujeme všechno z okolí Jablunkova a Mostů. Toto téma vyvolal pomalu se šinoucí autobus s ostravskou SPZ přímo před námi. Jo, málem bych zapomněl, nemáme kde spát. Zdejší fjord je naprosto prost jakýchkoliv prostor vhodných k této činnosti a tak s blížící se tmou dorážíme až do cíle, Lofthusu. Zde je sice kemp, leč bezpodmínečně pln. Jana s Petrem sice vyhledají manažera, ale bez valných dobrých zpráv. Vracíme se tedy několik km zpět do Kinsarviku, kde rozšiřujeme parkoviště plné karavanů. Dost neurvale zabíráme místo na stolečky jakýmsi Germánským Němcům a stavíme stany. Dlouhá světelnost umožňuje s novým míčem zahrát si na krále střelců mezi dvěma břízami. Hrajeme až snad skoro do půlnoci a až pak zalézáme v pelechy. Nedá se vůbec spát, protože jsme v nějaké teplé oblasti a je zde hrozné vedro.
Neděle, 22. července – královská túra
Protože chceme neděli strávit aktivně túrou po Hardangerviddě, vstáváme brzy a odjíždíme v 9. Parkujeme v Lofthusu asi 1 km od kempu, kde začíná turistická cesta na vlastní Hardangerviddu. Tato největší náhorní plošina Evropy ( 7500 km2 ) se skoro celá nachází nad horní hranicí lesa v nadmořských výškách 1100-1300 metrů a má zde žít skoro 15.000 sobů. Živých, ne vycpaných, jako jediný norský los v Bergenu. Protože ale vyrážíme z hladiny moře, čeká nás kilometrové převýšení. Dlouho se stoupá lesními serpentinami, cizí turisté = lemry, se nechávají vyvézti traktůrkem. Závěrečný úsek stoupání je veden po schodech, které zbudovali středověcí mniši zabývající se pastvou ovcí. Jsem nějakej rychlej, a tak čekám nahoře snad třicet minut na ostatní. Bratři samozřejmě poslední. Hned na hraně plošiny je první vodopád a kousek dál obědváme, Jirka se koupe v ledovém jezírku a já nedobrovolně zamlčuji vlastnictví paličky česneku tolik všemi chtěné. Vrchol Hardangerviddy nám ukazuje kotlinu dlouhou snad 5 kilometrů ohraničenou horstvy. Dnem kotliny protéká řeka Sela, která zde vytváří nespočet ostrovů a zátočin. V jedné z nich objevujeme celkem dost velkou souvislou sněhovou plotnu v těsném sousedství jezírka. Okamžitě jí trestáme svou přítomností, já se rozhoduju smočiti kotníky. Bohužel kluzké kameny způsobují, že do jezera notně studeného zajíždím v podstatě celý. Nedobrovolně a výjimkou hlavy. Smíchu je dost. Holky se koupou regulérně v plavkách a ještě zkoušíme, jak to vypadá, když někdo běhá po sněhu bos, jen tak v trenclích, jako já. Dost bylo legrace a tak rozděleně pokračujeme dále. Na samém konci kotliny je opuštěná vesnice a nad ní mocný vodopád. Jen někdo si ale vyleze na výhled k němu. Je asi půl čtvrté odpoledne a tak by bylo dobré se vrátit. S Jirkou nasazujeme tempo a rozhodneme se dojít k autu za 2,5 hodiny. Je to fakt dálava, jen hodinu to šněrujeme zpět po plošině, i samotný sestup dá zabrat. Nakonec to stíháme za 2:20 a to doslova přesně. Vnitřní motivace dokonce způsobuje, že poslední úseky jsme nuceni běžet. Krásné je to ale zadostiučinění. Přejíždíme autem ke kempu, kde se sprchujeme a čekáme na ostatní. Zdeňku bolí kolena, doráží zhruba hodinu po nás společně s Kulichem. Poslední jsou zase ti dva jako vždycky. Ale aspoň bude mít Petr s Janou hezké fotky. Chceme si najít pěkný plácek na spaní, ale bohužel nám není opět dopřáno. Líbí se nám ale tady, v té ovocnářské oblasti. Všude prodávají třešně nebo jahody. U silnice je vždycky budka s ovocem a kasičkou. Bez prodavače. Zájemce si jen vybere ovoce, zaplatí a odjede. Diskutujeme, jak dlouho by tento způsob prodeje mohl fungovat v Česku. Nemohl. Bohužel se spaním to vypadá bledě, buď je kempink zakázán, nebo prostě není. Projíždíme Ottu, neuspějeme ani v Rordálu a tak až pod rouškou tmy bereme za deště zavděk kamenitým placem u silnice na Tau. Asi nejhorší spaní celé výpravy. A navíc před spaním fazole.
Pondělí, 23. července – den, kdy se nic nestalo
Ačkoli naše spaní bylo dosti kamenité a navíc v podstatě celou noc pršelo, spíme až do 10. Stejně nemáme dnes nic moc na práci, jednom se přesunout směrem na Prekestolen. Podmračeným údolím tak pokračujeme na jih, oběd nakupujeme ve městě Sand, kde to děsně smrdí. Petr s Janou jdou prozkoumat místní lososí studio, všichni společně pak obědváme na jih od Sandu, kde navíc neprší. Strašně nás dělají odpočívadla, poslední dny nebyla žádná, v této oblasti jich je jak naseto, a parádních. V Nesviku musíme na trajekt, čekáme asi 30 minut, než bude provedena náloďba. Každopádně jsme potěšeni, pač nic neplatíme, což si vysvětlujeme přestávkou službu držícího úředníka, který na nás zapomněl. V Tau nakupujeme krabici a za Jörpelandem nacházíme slušný parking. Je sice ještě odpoledne, ale jsme kousek od Prekestolenu. Vbíháme do lesa a já hned nesu plnou náruč hub. Večeříme tak rýži a houby, já se pokouším o vepřovou konzervu, ale ta chuť a vizáž je tragická. Počasí se lepší, jde se na hodinku projít k fjordu. Kousek vedle nás parkují Češi, kteří se za několik rad podělili o slušnou porci Staropramenů, takže nám poker pěkně ubíhal. Vyhrávám strašně moc peněz.
Úterý, 24. července – tam, kde ještě nikdo nespadl, jsem nespadl ani já
Protože spíme jen pár kilometrů od jednoho z vrcholů výpravy, Preikestolenu, nemusíme vstávat ráno moc brzy. Přesto tak činíme. Blízké parkoviště je prozatím poloprázdné, platíme 60 NOK a zjišťujeme, že na atrakci je to 2 hodiny pěšky. Přesto nám to trvá zhruba jen asi hodinku. Preikestolen si většina lidí ujít nenechá. Jedná se asi o 25x25 z velkou skalní plošinu, která je vrcholem kolmé skalní stěny nad Lysefjordem 597 metrů vysoké. Odborníci ho považují za jeden z divů Evropy a s pravděpodobností se nemýlí. Česky se tomu řekne Kazatelna a v posledních já nevím kolika desítkách let tady nikdo nespadnul. A přitom je to tak jednoduché. Fotíme jako o život, někteří z nás (že jo Jirko…) se odvažují do zvláštních poloh na hraně skaliska. Asi po hodince se Preikestolen začíná halit do mračen a tak se vracíme. Proti nám se valí nahoru davy, stovky, snad i tisíce lidí všech kategorií. Věkových. Parkoviště je při našem návratu už úplně plné, myjeme si hlavy v místní koupelně a po návratu Bratří odjíždíme nakoupit oběd do Jörpelandu, přičemž obědváme na našem spacím místě. Plni dojmu se v krásném počasí přesouváme ke Stavangeru, v Leviku absolvujeme poslední trajekt ( 160 NOK ). Platí se i za průjezd Stavangerem ( 2x13 NOK ), podle GPS směřujeme k regulérnímu, otevřenému moři v Randabergu. Na pláži sice fučí a vlny v podstatě nejsou, přesto se koupeme. Všichni až na Kulicha. Vpodvečer se vracíme do 4. největšího města Norska, Stavangeru (177.00 obyvatel ). Parkujeme na dost z hlediska pokuty nebezpečném místě hned u centra, kde se ale chystá nějaký festival, a tak je plné dodávek a stánků. Centrum je takový zmenšený Bergen, v Subwayi nakládáme bagetu a vyrážíme zpět. Po cestě do města jsme viděli pěkné jezero s parkovištěm, jenže teď ho nemůžeme najít. Strašně nás totiž udělalo číslování norských silnic, protože ta s číslem 13. Vede ve dvou podobách. Nakonec ale plácek nacházíme. Hrajeme fotbálek, zde je výsledek: Já+Kulich-Jirka+Zdeňka 5:4. Upozorňuji, že Zdeňka velmi příjemně herně překvapila. Petr s námi nehrál, protože si kvalitně zabratřil a při několikeré urgenci k připojení se ke hře se neustále tvářil, že staví stan. A tak ho Zdeňka nahradila. Po bagetě ani nevečeřím, naopak zplavenost z fotbalu hasím koupelí v jezeře. Spánek nastává brzy.
Středa, 25. července – puchýře mi znemožnili Kjeragbolten
Těsně před naším vstavačem se polnostmi a lučinami v okolí našeho stanovacího jezera přehnala přeháňka a tak lamentuju, že musím balit mokrý stan. Radíme se, co dnes, protože oproti původnímu itineráři máme asi den náskok. Každopádně jedeme na východ, pomalinku směrem na Oslo. Cesta ale vůbec neubíhá, silničky se strašně klikatí a průměrná rychlost je slaboučká. Nakonec dojde k odsouhlasení návštěvy plošiny Kjerag. Parkoviště nad Lysebotnem není tak přeplněné, jako to včera, ale platí se tu taky, 60 Noků. Na Kjeragbolten a zpět to má být pět hodin a má to být plošina 1000 metrů na fjordem s osamělým kamenem. Já mám ale bohužel ze včerejška kvalitní puchýřnatost a tak to na prvním kopci vzdávám a otáčím zpět k LT. Kvůli bolestem hlavy ale podobně činí i Kulich a tak kysneme ve voze, zatímco zbytek výpravy kámen navštěvuje. Po návratu mladíčat pokračujeme na východ nádhernou kamenitou bezlesnatou neobydlenou krajinou. Každou chvilku fotíme a zastávky se mi hodí. Absence přijetí kinedrilu totiž způsobuje kvalitní žaludeční nevolnost mého těla. Silnička je úzká, neustále se hodlá klikatit. Po sjezdu do údolí se napojujeme na silnici č.9 a u Valle v Honnevje nacházíme u řeky Otry super spací plac s koupalištěm. Později při večeři zjišťujeme, že je to asi oficiální koupaliště. Také místní popelář nám vyhrožuje slovy No camping. Podobně se tváří i uklízečka místních toalet, která ale toto zaměstnání objíždí v super mercedesu. Debatíme o tom, že ona proklamovaná vysoká životní úroveň Norů bude platit, když si uklízečka může jezdit v mercedesu. Nakonec se rozhodujeme autoritu popeláře a uklízečky neuznati a stany nechat postavené. Nic se stejně nestalo. Trestáme poslední zbytky alkoholu a to dost rychle. Děvčata nám vytýkají, že pojídelními procesy (….říh) jsme vyštvali dvě nevítězné Norky. A že jsme schopni se bavit jen o blbostech. A tak určujeme Zdeňce, aby navrhla témata určená k diskusi, která musíme probrat. A tak diskutujeme na téma: Muži, Vztahy, Oblečení, Ovečkin, Atomová energie, Alternativní medicína. Především u některých témat / teď už nevím u kterých / se diskuse zvrhává v solidní disputaci. V noci je trochu tma, přeci jen jsme trochu na jihu.
Čtvrtek, 26. července – přesun k Oslo
Blížící konec výpravy asi znamená zvýšenou znavenost, protože se jako první budím já. Dnes máme v plánu přiblížit se k Oslo a po cestě si dát nějaký výlet. V průvodci vybíráme výpravu k Havraní skále u Eidsborgu. Po cestě nakupujeme v Dalenu a začátek trasy opravdu v Eidsborgu nacházíme. Bohužel se vše začíná komplikovat. Jednak začíná pršet a druhak jsme neschopni nalézt v lese značenou cestu. A tak vše vzdáváme. Za dost hustého deště pokračujeme dál, za Morgedalem obědváme a pak hrajeme v lese fotbal, zatímco Zdeňka hledá vřes a Jana kysne ve voze. Stavíme se i u největšího stavkirke v Heddalu a pak už hledáme plac na spaní. Jenže tradičně už 50 km není zhola nic, dojíždíme až k Drammenu na předměstí Oslo a tak raději sjíždíme k jezeru Eikeren, kde v dešti nalézáme sociální kemp. Mě by to i stačilo, ale nakonec většina rozhoduje o nalezení kempu s chatkou. Proto se vracíme na sever, kemp v Hokksundu je příliš drahý, v dalším zase chatek nemaje. A tak objíždíme jezero Tyrifjorden , které není fjord a v Gosnes kemp na břehu jezera bereme. Nabízí nám totiž za 475 Noků dosti luxusní chatku. S pokojíčkem pro 3, patrem pro 2, kuchyňským koutkem a obýváčkem. Prohlížíme fotky, vegetíme a před spaním ještě dáváme Přátele.
Pátek, 27. Července – lézt se nebude, řídit bude
Ze zatopeného kempu vyrážíme až dost pozdě. Poblíž nakupujeme a horolezecká trojice naší skupiny ( Petr, Jana, Jirka ) se už klepou, jak budou na kopcích v Baerum na předměstí Oslo lézti. Jenže deštíky skaliska nějak namokřily a tak nic nebude. Zato v Oslo je už lépe, na předměstí nalézáme loučky s krásnýma brankami a tak se musí při obědě ztrestat fotbal. Škoda, že nešlo hrát víc, protože začalo opět pršet. V Oslo parkujeme nedaleko radnice, většina lidí se vydá k parku se zajímavými sochami, já s Kulichem šmejdíme v centru kolem radnice, přístavu a pevnosti. Dvě hodinky stačí. A proto z Oslo vyjíždíme v půl čtvrté. Chvilku sice trvá. než se z Oslo vykopeme, ale pak už míříme na jih stejnou cestou, jako před 14ti dny. Tedy do Švédska, v Göteborgu bereme levnou naftu, za ním večeříme u francouzských Turků. A tak to jde dál, tankování ve Falkebergu a další úvar u Angerholmu.
Sobota, 28. Července – dojížďák
Před půlnocí a před Malmö střídá za volantem Petra Jirka a odřídí si noc přes deštivé Dánsko. Ono i to Německo je ztraceně dlouhé, nad ránem se kluci zase mění za Hamburkem. Dopoledne zajíždíme do Postupimi, kde nás Jirka naviguje do turecké kebabí restauračky, kde se pokoušíme snísti obr kebab za 2.50 Euro. Pak se naše cesta noří zase do deště, ztracený blikač před Drážďanama ale viděti není. Zato ta změna po přejezdu do Čech, kde je vidět první socky, trochu bolí. Projíždíme Ústí, nikoli uvažované Teplice čili….., Lovosice a v Klíčanech dáváme kafe. Těsně před Nera se ještě stavujeme na pumpě v Předboji, kde kupodivu stále mají naše ztracené víčko od nádrže. Celých 14 dní tam na nás sečkalo. A pak už se jenom vyloží jedinci i náklad a kluci vrátí vůz majiteli. Jindřichovi Pichovi.
POKUS O VÝPOČET TRASY: 5785 km
Neratovice - Zdiby (10) – Lovosice ( 50 ) – Řehlovice ( 25 ) – Petrovice ( 10 ) – Dresden přes Pirnu ( 58 ) – Berlín ( 220 ) – před Hamburkem ( 304 ) – Bad Segeberg ( 59 ) – Neumünster ( 30 ) – Flensburg ( 90 ) – Kolding ( 88 ) – Kodaň ( 236 ) – Malmö ( 32 ) – Helsingborg ( 65 ) – Halmstad ( 77 ) – Falkenberg ( 54 ) – Göteborg ( 101 ) – Munkedal ( 80 ) – Svinesund ( 93 ) – Oslo ( 112 ) – Mjösa ( 80 ) – Gjövik ( 40 ) – Lillehammer ( 25 ) – Otta ( 111 ) – Rondane ( 20 ) – Gjende ( 79 ) – Wagamo ( 38 ) – Lom ( 30 ) – Galdesand ( 15 ) – Turtagro ( 48 ) – Ardal ( 35 ) – Hjelle ( 10 ) – Sogndal ( 47 ) – Gjerde ( 58 ) – Luster ( 42 ) – Turtagro ( 24 ) – Sognefjell ( 20 ) – Turtagro ( 20 ) – Ardal ( 35 ) – Fodnes ( 36 ) – Flam ( 54 ) – Voss ( 70 ) – Bergen ( 99 ) – Nordheimsund ( 90 ) – Kinsarvik ( 89 ) – Lofthus a zpět ( 20 ) – Otta ( 46 ) – Rördal ( 60 ) – Sand ( 80 ) – Tau ( 90 ) – Jörpeland ( 11 ) – Preikestolen a zpět ( 16 ) – Oanes ( 18 ) – Randaberg ( 50 ) – Stavanger ( 10 ) – Ims ( 40 ) – Adneram ( 98 ) – Kjerag a zpět ( 64 ) – Nomeland ( 55 ) – Flateland ( 23 ) – Dalen ( 74 ) – Eidsborg ( 10 ) – Selfjord ( 47 ) – Heddal ( 65 ) – Kongsberg ( 37 ) – jezero Eikeren ( 32 ) – Gosnes ( 74 ) – Oslo ( 50 ) – Svinesund ( 112 ) – Munkedal ( 93 ) – Göteborg ( 80 ) – Falkenberg ( 101 ) – Malmö ( 196 ) – Kodaň ( 32 ) – Kolding ( 236 ) – za Hamburkem ( 179 ) – Postupim ( 304 ) – Dresden ( 220 ) – Petrovice ( 48 ) – Neratovice přes ústí ( 105 ).