Pieninský brod

V srpnu 2002 krátce po dokončení studií na UJEP se jádro našeho kruhu bez Rumunů vydalo do prostoru severovýchodního Slovenska a jihovýchodního Polska. I když se cestovalo na dvě skupiny, ke spojení výpravy došlo, a to v prostoru kempu Červený Kláštor v NP Pieniny přímo na hranici Slovenska a Polska na břehu hraniční řeky Dunajec. Strávili jsme tam 3 dny a nejzajímavější událost se odehrála druhý celý den při celodenní výpravě. Řeka Dunajec oddělující obě země hned vedle kempu umožňuje turistům vlastnícím pas vyspělých zemí přebrodit tok právě v Červeném Kláštoře. A tak jsme si naplánovali celodenní výpravu na vrchol Trzy Korony na polské straně s tím, že ráno pojedeme asi 10 km po slovenské straně, přejdeme hranici do Polska, Dunajec po mostě, pak budeme pokračovat Polskem a k večeru přebrodíme zpět ke stanům. Plán smělý, protož od kempu byl nejbližší most vzdálen právě 10 km. Cesta ubíhala krásně, pěkné počasí, v každém polském okně obrázek papeže, akorát na vrcholu Třech Korun přelidněno. K večeru jsme se vraceli ke kempu, Kubi s Jardou Draganem preventivně brod přes Dunajec vzdali a prodloužili si pochod o více než 10 km. Já se Stehničem, Katkou a Věrkou mířili k brodu, ale pořád pomaleji. Předešlý den večer totiž postihla krajinu velká bouře, na což zareagovala řeka Dunajec výrazným zvýšením hladiny a průtokem. To jsme chtíc nechtíc museli konstatovat na břehu řeky. Stany na dohled, ale ta rozvodněná řeka a hranice. Co s tím ? Odpověď se snaží dát Katka, která se noří do řeky a po dvou metrech sevší silou brání proudu s vodou pod krkem. Hloubka a proud. Co s tím ? Co naše peníze, telefony, foťáky ? V tom přijíždí polský celník na motorce. A cože to chceme ? Na druhou stranu ? Přes tuto vodu ? To asi nepůjde. Prosíme, seč se dá, ale zdá se býti neoblomným. Přesto vezme vysílačku a domlouvá se ( jak tušíme ) s nejbližším hraničním přechodem. Nakonec dává svolení. Ale musíme brodit, přejet řeku na loďce nedovoluje.
Tak jdeme na to. První kroky to jde, proud je silný, trenky a triko už mokré, hlavně ochránit ten baťoh nad hlavou. Jenže řeka je široká, dobrých 50-60 metrů. Jdu rychle a není to dobrá taktika. Proud mě sráží doleva a mám co dělat, abych šel rychle. Vysílení je veliké. Na protějším břehu se shromažďují první čumilové, cože se v řece děje. Věrka s Katkou, menší a mnohem lehčí šanci nemají. Proud je strhává a vleče pryč. Stehničův výraz v tváři znamená děs. Já jdu, co to dá. Ale nejde to, Uprostřed řeky to vypadá doopravdy beznadějně. Už nemůžu. Boj vzdám. A v tom narazím na schod. Hloubnice zmizela a na slovenské polovině řeky je už mnohem mělčeji. Během pár kroků jsem jen po kolena ve vodě, mokrý, vyčerpaný, ale na Slovensku. Stehnič plave pryč, holky ani není vidět. Vylézám z vody, ale tvářit se, že tam nejsem, nejde. Pár lidí tleská, hodně se jich škodolibě směje. U stanů potkávám holky, jejich vyklepaný výraz vidím ještě dnes. Odřeniny, ztracené boty, strach o život. Jeden nebo dva panáky borovičky ale náladu vylepšuji.
Kubi s Jardou Draganem moc nevěří. Druhý den zkouší brodit i Kubi, jde na to ze slovenské strany, pere se s tokem, vody je méně a zvládá to lépe. Já si ale myslím, že to bylo tím, že ze Slovenska se brodí líp než z Polska.