Provensálský deník 2009

Neděle

Závěr školního roku byl letos opravdu hektický. V pátek se rozdalo vysvědčení, v sobotu jsem si šáhnul na opravdové dno svých sil u svého druhého ročníku triatlonu v Dobříši (plavání 400 metrů, horské kolo 30 km, běh 8 km), vrátil se v 8 večer, a v neděli v 9 hodin jsme už vyjížděli z Brandýsa na dovolenou do jižní Francie. Nedávno zakoupená navigace Garmin dostala za úkol Mulhouse na kraji Francie, kde jsme hodlali přespat v hotelu Formule 1. Všichni Češi asi zmizeli do Chorvatska, a tak jsou dálnice neskutečně prázdné a za dvě hodiny už jsme v Rozvadově. Ještě tankujeme a dáváme si kafíčko a pak už je tu Německo. Dálnice jsou hotové na Norimberk už komplet, ne popojíždění, jako v minulých letech, kdy se ještě stavělo. Všechno moc dobře odsýpá, a proto se rozhodujeme nejet do Mulhouse, ale až do Besanconu. Času máme dost, a budeme tak alespoň mít zítra méně jízdy. Stačí kliknout na navigaci a máme nový plán. Náš Garmin nás zavede přímo na místo. Ještě předtím ale tankujeme u Mulhouse. Benzín je tu drahý (1,42 Euro), naštěstí hadice vůbec neteče a pořád vypadává, tak bereme jen asi 20 litrů. Navíc tu obsluhuje tlustá a pomalá pokladní. Za 100 km je tu kousek u dálnice průmyslová zóna v obci Chatillon de Luc. Hotel nás stojí dohromady i se snídaní 40,46 Euro. Sice nemá moc čisté záchody, ale jde to. Ještě se jdeme projít večer do vesnice, ale je tu naprosto mrtvo.

· Krátce okomentuji hotely Formule 1. Těch jsou ve Francii, a v pár přilehlých zemích stovky. Najdeme je hlavně u dálnic, nebo v komerčních zónách větších měst. Jejich hlavní výhodou je cena. Ta se hotel od hotelu sice mírně liší. V Besanconu stál pokoj 32 Euro, u moře až 46 Euro. Nabízí i snídaní, většinou do 4 Euro na človíčka. Pokoje jsou malinké, na kód. S jednou velkou postelí, a s jednou malou v patře. K tomu stoleček s židličkou a umyvadlo. Sprchy a záchody jsou společné na chodbách. Je to prostě hotel na přespání, svému účelu stačí. Stalo se nám ale, že byl hotel plný, takže je asi lepší rezervace.

Pondělí

V noci se zrovna moc nevyspím. Budí mě sny, že nám kradou auto, a to moc živé. Ráno vstáváme v sedm a snídani už máme zaplacenou. Bageta, marmeláda (jahodová je dobrá, ale na pomerančovou pozor – hnus). Vyrážíme těsně před osmou, chceme co nejdříve k moři. Tankujeme u Bourg-en-Bresse, plná nádrž za 1,38 Euro. K tomu kafe, pití, a oříšky, co Chouchou (koušou). Kolem Lyonu řídím já, navigace naviguje super, obědváme u Valence, myslím, že na tom odpočívadle, co vždycky. V jednu hodinu jsme v Avignonu. Parkujeme zdarma na ostrově a jdeme asi na hodinovou procházku. Asi nejlepší jsou krámky s levandulí, já jsem v tomhle městě už potřetí v životě. Potom jedeme před Arles do Saint-Maries de la Mer, což je až úplně u moře, kde kempíme v kempu Le Clos du Rhon. Bába v recepci nejdřív jako lama asi deset minut telefonuje, a pak nás ubytovává. Když jí řeknu, že jsme Češi, napíše do papíru naší národnost – Czechoslovakia. Trochu zaspala, paní. Kempík stojí dohromady 16,50 Euro, vybíráme si trochu krytou parcelu pergolou. Pláž je hned za plotem, ale vlny nejsou. Dva francouzští buřti tu navíc po sobě házejí pískem. Ale jinak je tu moc hezky. Večer se jdeme projít, ale do města a zpět je to dost daleko. Alespoň si ale můžeme vychutnat romantiku kraje Camargue. Tenhle národní park v deltě Rhony je evropsky výjimečné území. V množství bažin a slanisek tu žijí plameňáci, pasou se tu polodivocí koně a krávy. Viděli jsme všechno. Večer ještě hrajeme karty, ale jsem looser, a tak odcházím spát s potupnou prohrou 2:5.

· Krátce okomentuji poměry na evropských silnicích. Že u nás jezdí řidiči jako prasata, jest všeobecně známo. V Německu je na dálnici rychlost neomezena, leč doporučena maximální 130 km/hodinu. Dálnice jsou kvalitní a zdarma. Ideální pro přiblížení se na západ Evropy. Ve Francii jsou dálnice taky kvalitní, leč nezdarma. Systém peáží nedovolí nikomu uniknout z dálnice bez placení. Platby vycházejí tak na 6 Euro za 100 km. Horší je, jak platit. Někde sedí na peáží babka nebo dědek v budce a vybírá peníze. Někde je automat na mince, někde jakási ošatka, kam se peníze vhodí a brána se otevře. Párkrát jsme pěkně tápali, a blokovali dopravu, na výjezdu ze Salon de Provence jsem dokonce asi čtyřikrát couval do správné kolony, než z dálnice vyjel. Zajímavé je taky předjíždění ve Francii na dálnici. Některý řidič bliká jako my. Pak je to Čech nebo Němec. V pořádku. Některý nebliká vůbec, pak je to Ital. Některý bliká pořád anebo na druhou stranu, než odbočuje, pak je to Francouz. Vyznat se v tom, a hlavně někoho nesejmout, když bliká směrem od nás a jde nás překřížit, je síla. Nejlepší je to ve Švýcarsku. Všichni jezdí podle pravidel, maximálně 120, protože pokuty jsou vysoké. Jen se platí 30 Euro za dálniční známku. V Itálii jsou stejně jako ve Francii peáže.

Úterý

V noci je poměrně teplo, jen Janička si stěžuje, že jí bolejí záda. Budíme se zase v sedm, moře je ale bez vln, a tak z mého plánu na ranní koupel v něm sešlo. Po osmé hodině vyrážíme sbaleni, jen musíme čekat v recepci kempu, kde otevírají za deset minut v 8.30 a hodlají tento čas na vteřinu dodržet navzdory frontě žadatelů o odjezd. Alespoň jsme si ale prohlédli kopii švagrové Laďky, ve vydání o 10 let starším. Vracíme se oblastí Camargue a skvěle parkujeme v Arles. Projdeme se po centru, i tady jsem už potřetí v životě. Známá aréna hostí o den později býčí zápasy, a tak dnes zde panuje čilý ruch. Aréna je obedněná a navážejí do ní pivo. Ještě píšeme a posíláme pohledy a dáváme si zmrzku – la glace italienne. Směřujeme na Pont du Gard. Parking stojí 5 Euro. Je hodně vedro, ale u mostu je celkem prázdno. Kempíme na kamenech u řeky Gardon kousek nad mostem. Voda je naprosto úžasně čistá, i když ne úplně teplá. Koupeme se a opalujeme snad tři hodiny. Končíme rudí jako raci. Odpoledne se vracíme přes Avignon, kde máme asi 15x červenou na semaforu do Salonu de Provence, do hotelu Formule 1. Zde sedí na židli v recepci naprosto nejhorší člověk, kterého jsme mohli potkat. Takže. Mladá trochu při těle černoška. Napůl, spíš mulatka. A tato minda nejprve dlouze telefonuje nechajíc nás stát a čekat. Pak, že jí nefungujou karty, a že musíme platit cash. Až posléze zjistí, že je třeba konektor zastrčit pořádně do přístroje. Nakonec karty zpochodní a dá nám pokoj, ke kterému nefunguje kód. Pak nám dá pokoj náhradní, kde to ale smrdí kouřem. Až třetí v pořadí je ok.  Naštěstí je s klimatizací, venku je totiž 34 stupňů. Jdeme si ještě nakoupit do sousedního Lidlu, kde si nakoupíme řadu zásob.

Středa

Hotel je úplně pln, v noci furt někdo lozí po chodbě, ale naše klimatizace způsobuje, že celou máme příjemných dvacet stupňů. Jen nás bolí naše spálená záda. Budíme se zase před sedmou, dáme si snídani a po osmé odjíždíme směr St. Tropez. Ještě natankovat v Salonu, na dálnici je draho. První Shellka podle navigace je, ve skutečnosti nikoliv. V Totalce už ale nádrž plníme, za 1,31 Euro za litr. Míříme dálnicí kolem Aix-en-Provence na východ, posledních 40 km cesty vede přes strmé pohoří, v serpentinách kolem la Garde-Freinet je ale třeba jet velmi opatrně, chyba=smrt. Je mi i trochu blbě. Místní to tady ale znají, drahnou dobu jel za námi motorkář s cigárkem v puse. Dojíždíme do St. Tropez, parkujeme u centra (2 hodiny za 5 Euro) a jdeme do přístavu. Točenou zmrzku tu mají opět za 2,50, tentokrát ale vanilkovo-karamelovou. Lebedíme si na kamenech v zálivu, já ale na rozdíl od Janičky nejsem schopen nalézti žádné kraby. Ještě si projdeme staré město, koupíme chleba a ementál a poobědváme v parku u dvou racků. Plánujeme jet do kempu, někam k Ramatuelle. U pláže Tahiti je ale kemp až moc sociální. Chceme totiž bazén. Ten nacházíme v kempu Les Tournels. I zde to trochu skřípe v recepci. Mladá Francouzka (pozn: smrdí jí z pusy, trochu), nám lámanou angličtinou sděluje, že si máme vybrat parcelu. A tak si dvě moc hezké vybíráme, Ani A10, ani A14 ale nakonec volné nejsou. Tak jdeme hledat znovu, naštěstí námi nalezené ME9 je volná a tak i naše. Parcela je ok, má vlastní vodu a elektriku. Mažeme ale rychle k bazénu. Ten je super, hluboký, čistý a poměrně teplý. Ještě se doopalujeme, přičemž okupujeme dvě lehátka. V podvečer jdeme nakoupit do vesnice do Intermarché dobroty. Cesta vede vinicí, a tak si kupujeme i místní víno. Domaine Des Tournels (2008 Couvéé Rayvé, místní dobré bílé víno). Těsně před večerní přeháňkou nás ještě navštíví jeden pán, Švýcar žijící 40 let v emigraci, který je blažen, že vidí Čechy.

· Pozn: Takto zapsala naši registraci do kempu Les Tournels pokladní.

PRIBYL JAN

Brandýs nad Labem

250 01 Brandýs

FRANCE

Blbka.

Čtvrtek

Ráno je jak jinak krásně. Dáváme si krásnou snídani na paletě a po deváté hodině odjíždíme. Míříme do Antibes, rozhodli jsme se navštívit Marineland, Mořský svět. Silnice se vine kolem moře v St. Maximeském zálivu. Rychlost je pomalá, každou křižovatku totiž tvoří kruhový objezd a jedeme tak rychlostí 30-40 km za hodinu. Středisko St. Maxime ale vypadá hodně luxusně. Trošku komplikovanější je průjezd Frejus, ale nakonec vyjíždíme po N7 směrem na dálnici ke Cannes. Silnice ale stoupá ostrými serpentinami do pohoří Esterel a Janičce je trochu dost blbě. Navigace nás ale nakonec úspěšně navede na velké parkoviště k Mořskému světu. Je to takový malý Disneyland. Kromě vodního parku jsou tu skluzavky a další atrakce. Trošku brbláme ve frontě, která moc neubíhá. Vstupné do parku je 35 éček na osobu, taky nic levného. Lze viděti delfíny, mrože, kosatky, pirani, žraloci, kachny, dvě kočky. Kromě toho je tady i mořské muzeum (lodě). Atrakce se nám líbily, až na roztleskávačky u kosatek. Především u té prostřední děvčice jsem si přál, aby jí ujela noha a spadla k velrybám do bazénu. Turniket u výjezdu z parkoviště je rozbit, přijela ale banda negr...........ehmm černochů a pustila nás. Formule 1 v Antibes, kde chceme spát, je ale plná. Co s tím ? Nejbližší podle navigace je ve Villeneuve-Loubet, asi 10 km, a tak tam jedeme. Když ale dorazíme na místo, žádný hotel tam není. Jen kemp u péra Francoise (to nejsem sprost, ale je to prostě otec František). Stojí 17,40 Euro dohromady, a je celkem ok, až na těch pár záchodů se šlapkama vedle toalet normálních. Stavíme stan a jdeme do města do intermarché. Cestou nacházíme ve vedlejší ulici Formuli 1, a tak si jí aspoň rezervujeme na další den. Nakupujeme dobroty - sami si u pokladny markujeme. Večer to všechno sníme a s nacpanými pupky ležíme ve stanu. Já jsem dokonce tak strašně unavenej, že deník píše Janička.

Pátek

Oproti předchozímu rozhodnutí přespat z pátku na sobotu ve Formuli zůstaneme u péra Francoise ještě jeden den, a tak trochu ušetříme na zpáteční cestě pro hotel kdesi v Itálii. Francois je totiž levný a až na cikády i klidný kemp. Když snídáme, na vedlejší parcelu přijede se ubytovat francouzská rodinka (běloch + negryně a dvě míchané děti). Dopoledne jedeme do Grasse, asi 30 km. Parkujeme za 4,10 Euro a přitom sleduju, že nám něco teče z auta. Janča tvrdí, že je to voda z klimatizace a má pravdu. Grasse je světovým centrem parfémů, my lezeme do muzea rodiny Fragonard. Nahoře je muzeum, dole fungijící továrna (l´usine), kterou si lze zadarmo s průvodcem prohlédnout. Vmísíme se do skupinky dvou francouzských rodin a dvou bab a zažíváme asi 20 minut dlouhý výkklad . Celkem rozumím. Dole je pak butik, kde si každý slušný zákazník, co měl výklad zdarma, něco koupí. I my jsme slušni, takže si odnášíme dvě mýdla a jeden sprcháč. Grasse je moc hezké město (41.000 obyvatel) s nádhernými výhledy na pohoří l´Esterel. Každý, i ten nejmenší kopeček v okolí je ale zastavěn. Moc hezká je i katedrála Notre Damme. Ještě si kupujeme obří meloun, který sníme v kempu. Po něm jdeme na pláž do našeho města. Já jdu dvakrát, protože na pláži Janička zjistila, že nemá plavky. Teda ty náhradní. Moře se příliš nevlní, ale koupe se v něm dobře. Akorát mě šlehla medůza, sviňucha. Odpoledne se jdeme najíst. Courtepaille je mafie (ve Francii má asi 200 hospod). Dáváme si menu za 11 Euro(pití + salát + maso na grilu, já hovězí, Janča kuřecí, 1 velkou bramboru a lusky). K tomu chleba, všechno celkem fajn. Ještě nakupujeme v Intermarché a pak večer lebedíme v kempu. Za 3 eura si u péra Francoise kupujeme místní víno a tentokrát v kjartách vyhrávám já. Ale honem spát.

Sobota

Vstáváme opět brzo a po deváté hodině už vyrážíme směr Monako a Itálie. Ano, dovča nám končí a je potřeba se do neděle dostat domů, což nebude zrovna krátká cesta. Do Monaka je to kousek, stačí jen objet Nice. Jenže jediný dálniční sjezd do miniknížectví se zdá nějak zavřený a tak se po dálnici dopracujeme až do Mentonu, který musíme celý projet (zlatá navigace) a za hodinku už parkujeme přímo pod známým tunelem v podzemním parkovišti. Tak nějak to vyšlo, že zrovna dneska začíná nový ročník Tour de France, takže v centru Monte Carla jsou všude zábradlí, lavičky a tribuny pro fanoušky. Obcházíme záliv a nacházíme depo stájí, kde se nemůžu nevyfotit u své stáje Bouygues Telecom. Pak šplháme ke známému muzeu a Janička se raduje, protože našla místo, kde se fotila před lety. A tak se tu nyní fotí se mnou. Procházíme historické Monaku až ke knížecímu hradu, pak následuje sestup do La Condamine, ale musíme ryhle. Za chvíli začne prolog Tour a bojíme se, že nevyjedeme. Ale stíháme to a za chvilku projíždíme kolem rozvičujících se jezdců zpátky do Mentonu. Ještě chceme nakoupit, ale ve zmatku v centru se mi podaří dokonce solidně projet jednosměrku. Špatným směrem samozřejmě. Nakonec vybíráme Intermarché na francouzsko-italských hranicích, kde dokupujeme především sýry a víno a já se nechávám solidně vytočit francouzskou bábou, co se hádá o slevu 0,5 Eura u pokladny před náma snad 20 minut. Ale to už jedeme do Itálie směrem na Janov. Dálnice vede krásným pobřežím. Jenže je hrozně úzká a má moc zatáček, takže nic výhledů si jako řidič neužiju. Za Janovem mě střídá Janička, která dojede až k Milánu. Navigace nám našla hotýlek ve městě Saronno, kde ho taky nacházíme a platíme si pokoj za 70 Euro i se snídaní. Po koupeli jdeme do městečka, kde to žije. Dáme si zmrzku a u pravých Turků já kebab a Janča pizzu. V noci mám furt strach, že nám někdo zcizí vůz, ale ráno máme jen zvednuté stěrače.

Neděle

Ale to už je neděle. Za chvilku jsme ve Švýcarsku. Je třeba si koupit dálniční známku. Průjezd zemí je pomalý, dálnice mají rychlostní limit a vysoké pokuty, navíc šplháme do alpských tunelů ve 2000 metrech, kde žádná dálnice není. Obědváme v Lichtenštejnsku a pak už jen úmorná trasa: Bregenz - Lindau - München - Rozvadov - Brandýs. I díky tomu, že z Mnichova jedu skoro pořád 150 km za hodinu, jsme vpodvečer doma. Super dovča.