Dobříšský Tvrďák 2009

Oficiálně Dobříšský Tvrďák, podle mě ale Dobříšský zabiják

První prázdninovou sobotu jsem se pustil podruhé do svého osudového závodu v kopcích nad Dobříší, kde se koná jeden z nejtěžších triatlonových závodů. Loni se mi celkem zadařilo, a tak jsem poslední týdny ladil formu a chtěl dopadnout zhruba stejně. Jenže. Na Aljašce bouchla nějaká sopka a tak celá Evropa je v červnu ponořena do deště a nízkých teplot. Na kolo to ještě celkem jde, ale jak mám proboha plovat v Labi ? Zašel jsem proto dvakráte alespoň do Sportcentra, abych se v rybníku neutopil. V sobotu mě vyzvedl Honza v deset u mě doma a už si to svištíme na Prahu, kde nabíráme i Pavla Semelu. Po jedenácté se už registrujeme, já vyfasuju číslo 51. Ze známých tváří se účastní i Roman Vondrouš a Ondra Musil. Start na poloostrově rybníka Papež je naplánován na 13:00, kdy se do vody studeného bahňáku noří asi 30 žen. My chlapi na ně koukáme ze břehu a naše oplácaná bílá těla se opravdu hezky vyjímají mezi neopréňáky. Ve čtvrt na dvě už ale zazní startovní výstřel i pro nás a jde se na to. Plavu spíš pomalu, organizátoři zkrátili plavbu na 500 metrů, čili jeden okruh. Voda je totiž nejen studená, ale i hodně špinavá. Tlačenice je hlavně na bojkách, tam je to tradiční masakr. Z vody vylézám společně s Honzou a dva lidi za Pavlem. V depu jsem hrozně zadýchanej a trvá to i prvních pět kilometrů na Kazatelnu. Vůbec mi to nejede a každou chvíli čekám, že mě kluci předjedou. V těchlech chvílích mě začal závod bolet. Hůrka Kazatelna má název správný, většina závodníků se určitě modlila, aby už byl vrchol. Musí se jít a já nejsem vyjímkou. Deště minulých týdnů navíc udělaly z cesty masivní blátíčko a tak sjezd z hory je životu nebezpečen. Také v samotném závěru sjezdu se mi zapíchne do bláta přední kolo a já hodím solidní tlamu do trávy. Ale sbírám se a pokračuju dál. Asi kilometr za incidentem zjišťuju, že jsem při pádu ztratil láhev s pitím, a že pojedu dalších 25 kilometrů bez vody. Paráda. Loni jsme se smáli Romanovi, a teď dopadnu stejně. Jede se pořád moc těžkých terénem, moc nahoru, na kopec Stožec. Za ním je další sjezd, ještě těžší a ještě blátivější. Ač si dávám moc moc pozor, zase se mi přední kolo zapíchne do bláta, a zase končím na zemi. A zase se sbírám, a zase pokračuju. Druhá část etapy je už lepší, objevuje se i asfalt a jede se fakt svižně, takže po napití na občerstvovačce se můžu naprosto zabláceného kola zbavit a vyrazit na 8 km běhu. Potkávám Honzu, který na mě houkne, že měl defekt, a musel odstoupit. Škoda, těšil jsem se na náš souboj. Běh je utrpení, po dvou kilometrech jsem na dně a nejde to. I když musím několikrát odpočívat, stejně na trati " předběhnu " asi 11 lidí a mě jen jeden rychlík. Patrně nějaký slušný závodník, který mě defekt. A že jich bylo. Protrápil jsem se během do cíle, a po 2 hodinách a 32 minutách padl v cíli na zem. Roman dorazil deset a Pavel patnáct minut za mnou. Jen Ondru Musila jsem asi o 2 minuty neporazil. Ale to dneska nešlo. Na závěr si poznamenám ještě dvě příhody. V hospůdce na Vlašce jeden ichtyl vylil pivo na stůl a polil mi botu, gatě a nový baťoh. A ani se neomluvil, labil. A ještě: ze všech stovek lidí jsem měl jako první čuníka, protože jsem se postavil jako první do fronty a tím jí vlastně založil. Zničeni jsme doma v osm večer. Výsledky dodám, až budou.