Traverz z Maďarska do Rumunska

Při výpravě do rumunských hor Rodna a Kaliman v srpnu roku 2004 jsme první týden strávili na Slovensku, v Roháčích a v Nízkých Tatrách. V sobotu, 7.8. se naše výprava doplnila a Pošviho, Žížu a Mařku a tak byla původní skupina já, Kubi, Kroužkovci, Jelenovci doplněna. Setkali jsme se v Košicích a navečer odjeli do Slovenského Nového Města, kde jsme pěšky přešli hranici do maďarského města Sátorlaújhely. Odtud jsme se hodlali přiblížiti blíže rumunské hranici, jenže na nádraží došlo ke zjištění, že žádný vlak se naším směrem vydati nehodlá a tak jsme museli stráviti noční čas na podlaze maďarského nádraží. Čistého, a fajnového, oproti tomu, co mělo přijít. Nad ránem jsme staničku opustili a po několika přestupech dorazili do stepního městečka Máteszalka. Zde jsme se optáním v kanclíku dozvěděli, že místní lokální trať do rumunského města Carei je vhodná i pro cizince a tak jsme zakoupili levný lístek a zaradovali se, že nebude třeba pro ušetření peněz přecházet hranici pěšky. Lístek totiž nebyl drahý, stál 740 Ft. Před půl jedenáctou nám nádražáčci přistavují vlak. Fajnový motoráček s polstrovanýma sedačkama s názvem Inter Pici ( nic zavádějícího ). Když se vlak, kde kromě nás nikoho nebylo, rozjel, jel jakto to jenom říci, velmi pomalu. Asi 15 km dlouhý úsek zdolával desítky minut loukami, poli a zemědělskými vesnicemi východního Maďarska. Na poslední zastávce nám dva maďarští celníci kontrolují pasy a obtěžkávají je razítkem. Pohoda. Celníci odcházejí, ale po chvilce se vrací a drsně nás z vlaku vyhodí. Vyndáváme bagáž a myslíme si, že pro nás přijede vlak z Rumunska. Celníci nám vybírají pasy a zneplatňují předchozí razítko nápisem Érvenytelen ( neplatné ). Not valid. Domluva je děsná, celníci nemluví ani anglicky ani německy. Jen, že musíme zpět do oné Máteszalky a to odmítáme respektovat. Za hodinu přijíždí další vlak do Carei, ale ani jeho průvodčí nám nepomáhá. Navíc je děsné vedro a žádný stín. Kubi se skamárádí s místním domorodcem z obce Tiborszalás a ten ho vlastním vozem sveze na silniční přechod do Maďarska, aby zjistili, že přes něj musíme pěšky, pač železnice platí jen pro Maďary a Rumuny. Nikoho nezajímá, že nám bába v pokladně prodala lístky až do Carei, proto u domorodce fasujeme papriky, čepujeme vodu a vydáváme se na Kalvárii. Pro jistotu ještě pověsíme na dveře celnice smrduté ponožky. Cesta je opravdovou Kalvárií, děsné vedro, Slunce a silnice v polích rovné několik kilometrů bez zatáček. S plnou polní šlapeme asi hodinu do 5 km dlouhé obce Mérk. Po dobrých 8 km se objevuje hraniční přechod do vesnice Urzizeni. Hurá. Po 6 hodinách na místě jsme v Rumunsku. Teda hurá. Architektura je nějaká jiná než v Maďarsku. I lidé. Na silnici se promenádují krávy a z oken koukají přismahlí vesničané. Pociťuji, že tady bude ouvej. Do města Carei se železnicí je to z hranice ještě asi 10 km a to se nám jít nechce. Všímá si nás místní boháč vlastnící Volkswagen Transporter a nabízí nám za obnos svoz do Carei. Po chvilce diskuse přijímáme, i pod tlakem očumujících Cikorek. Při vjezdu do Carei zažívám bezpečnostní šok. Vybydlené město plné Cikánů jménem Rumuni. Na nádraží zjišťujeme, že vlak do Baia Mare nám jede za 40 minut, ale do okolí budovy se moc neodvažuju. Z rozpadlých budov zarostlých travou vykukují tváře v otrhaných barevných oděvech. Fuj. Vlak není tak strašný, jak bych teď v depresi čekal. Do Baia Mare jel vlak asi dvě hodiny a my předpokládali, že strávíme noc kdesi v centru v hospodě. Jenže do stotisícového města přijíždíme v půlnoci a na nádraží i kolem jsou stovky krvelačných Cikánů a my máme jediné, strach. Aspoň já. Kousek od nádraží je benzínka a my prosíměe obsluhu, aby nás zde nechala přespat, vzadu na umělých židlích. Přesto nikdo nespí, i když se nám chce. V noci se proto jdeme projít do centra, ale opalost nutí zavřít oči aspoň na chvilku. V sedě na židlích. Ani to nemám vyfocené, protože jsem se tam bál vyndat foťák. Až ráno jsem vyfotil blízký panelák, před kterým jsem spali.