Nerajohn - osobní stránky

Pyrenejský pád

Dnes v červnu 07 mi jako nejhorší zážitek připadá moje nehoda skoro ve třitisíce vysoké poloze španělských Pyrenejí v červenci 05. Tehdy jsme na výpravě do severního a západního Španělska dva dny trekovali v národním parku Aigüestortes. Krajina nádherná, ba skvělá, počasí grandiózní. První den pochod od auta na hřebeny, druhý den oklikou zpět ( více ve Španělském deníku ). Druhý den jsme na cestě obědvali na Lac del Mar před ostrým výstupem na nejvyšší pyrenejské hřebeny. Z šestičlenné výpravy vyrážím jako první a brzy si buduji na výstupu slušný náskok. Šlapu asi dvě hodiny, s rostoucí výškou se objevují první sněhové plotny, kterým se nedá vyhnout, protože jejich koncentrace se zvyšuje. Posledních 200-300 metrů do sedla je utrpení. Suťové pole, padající kameny a úzkost. Takovéhle místo jsem ještě nezažil. Dva kroky nahoru a tři dolů. Vysílení je značné, přesto se na vrchol dostáváme. Jak to tam vypadá, je vidět tady: https://www.nerajohn.estranky.cz/archiv/uploaded/13
Po doutníčku a krátkém odpočinku následuje sestup. Cesta vypadá mnohem lépe, žádná suť, dokonce něco jako traversující pěšinka. Moje obezřetnost opadá a to je chyba. Stačí jeden krok mimo cestu a můj směr se obrací přímo kolmo z hory. Jeden, dva, tři, nelze to zastavit. Zrychluju a nevím, co s tím. Ještě několik metrů a pak následuje pád. Kotrmelce, válení sudů, fakt nevím. Špáča se smíchy popadá, Petr ( jak se zpětně dovídám ), vše komentuje asi těmito slovy: " Co dělá, kam běží ? Ježíš, už neběží, on je mrtvej, ne, není, dobrý." Krátce po pádu jsem se totiž zvedl, nahoru stoupající Španělky v helmách vážně nevěří. Celá levá strana mého těla ( nohy, zadek, ruce ) je sedřená do krve a do toho mě hrozně bolí rameno. Myslím, že to byla zlomená klíční kost. Sice žiju, ale jenom k autu jsou to ještě hodiny sestupu. Myslím, že mě zachránil velký baťoh na zádech, který ztlumil většinu nárazů. Krátce na to se ještě propadám do sněhové plotny a náladu mám na nule. Strašně mě bolí tělo, do toho ještě náročný sestup a obavy z toho, jestli nemám větší zranění. Dole se u potoku omývám, rány čistím Jodisolem. Důkaz mého tvrdého kořínku je možná i v tom, že přes tato zranění hraju už večer fotbal v kempu. Sice divně, jako retard. Bohužel zvytek výpravy mě všechno bolí, nejlepší je tahle modřina.
Obrazek
 

© 2009 Všechna práva vyhrazena by Nerajohn

Vytvořte si web zdarma!Webnode